Vyberte si jazyk
Vaše kniha Skoncovat s krizí je kritikou úsporných opatření a dogmatického zápasu s rozpočtovými schodky. Bojuje podle vás Evropa na špatném poli?
Na začátku bylo Řecko. Nikdo nemůže popřít, že Atény měly problém s rozpočtovou disciplínou a za své potíže si z velké části mohou sami. V té panice jsme je však začali vinit za celou evropskou krizi. Je zcela v souladu s přirozenou tendencí centrálních bank utahovat šrouby a problémy eurozóny svalovat na sociální a rozpočtovou laxnost. Tato argumentace také odrážela dogmatismus Němců, kteří jsou vždy připraveni kritizovat ostatní, že nejsou stejně ctnostní jako oni sami. Znamená to ale zapomínat, do jaké míry je případ Řecka unikátní a ojedinělý. Taková interpretace jeho neštěstí však přispěla k ospravedlnění ústředního dogmatu úsporných opatření. Kvůli konformismu je pak jakýkoliv jiný úhel pohledu z diskuze předem vyloučen.
Dáváte tedy vinu Německu?
Historicky se přístup Němců dá vysvětlit fobií z inflace, kterou vidí jako zdroj své předchozí tragédie. Ze své kolektivní paměti ale zřejmě vytěsnili trápení, které jim ve 30. letech způsobila příšerná deflační politika. Jejich vliv v ECB se dá samozřejmě vysvětlit jejich dominantním postavením v Evropě a původní ambicí, aby se z této instituce stala pojistka proti nedisciplinovanosti a inflaci. […] Německo je věřitelem Evropy, která skutečně zažila období hojnosti. Přesto by mě zajímalo, jaká nápravná opatření by byla navržena například v případě, kdyby španělský kapitál proudil do německých nemovitostí a nikoliv opačně.
Byl jste od začátku euroskeptikem?
Ano, myslím, že euro bylo romantickou myšlenkou, krásným symbolem politické jednoty. Pokud se však vzdáte své národní měny, ztratíte hodně flexibility. Nahradit takový nedostatek manévrovacího prostoru není jednoduché. V případě lokálně omezené krize máme dva prostředky: mobilitu pracovní síly, která může vyrovnat pokles výroby, a především rozpočtovou integraci, abychom nahradili ztrátu příjmů. Z této perspektivy uměla Evropa se společnou měnou zacházet mnohem hůře než Spojené státy. Srovnejme Španělsko s Floridou: stejná realitní bublina, stejný kolaps. Ve Spojených státech však lidé mohou odjet za prací do jiného státu, který je na tom lépe. Sociální systém, zdravotní pojištění, federální výdaje a národní bankovní záruky má přitom všude na starosti Washington. V Evropě tomu tak není.
Jak se díváte na evropskou reakci na krizi?
Má varování před politikou úsporných opatření jsou určena zemím, které ještě stále mají na výběr. Ani Španělsko ani Řecko se nemohly německým požadavkům vyhnout a vystavit se tak riziku hladovění. Z mého pohledu však není Francie v kritické rozpočtové situaci a nemá takovou potřebu zavádět úsporná opatření.
Je ale třeba udržovat důvěru trhů. Jak toho docílíme?
Odpovědí je měnová politika. Ta závisí na Evropské centrální bance. Na jedné straně vidím nutnost masových nákupů španělských a italských dluhopisů ve snaze zamezit překotnému růstu úrokových sazeb. Na druhé straně musí ECB vydat signál, že její politika bude pružnější, slíbit, že nezvýší úrokové sazby při jsebemenším náznaku inflace, a vytknout si realistické cíle, tedy 2% či 3% inflaci ve střednědobém horizontu, místo současných 0 % či 1 %.
A Řecko?
Nevidím žádný způsob, jak zemi udržet v eurozóně. Je to prakticky nemožné. Její odchod by však vyvolal hromadné vybírání vkladů ze španělských a italských bank, na které by ECB v každém případě musela reagovat neomezeným přílivem hotovosti. V opačném případě by Bundesbanka za dva týdny hodila do ringu ručník a bylo by po euru.
Jaké by byly důsledky pádu společné měny?
Představte si dluhy vyčíslené v již neexistující měně....Myslím, že eurozóna by na rok upadla do velmi hluboké recese, než by se členským státům podařilo najít způsob, jak spolu dále obchodovat, a země jako Španělsko a Itálie by opět získali jistou konkurenceschopnost. Z politického hlediska by šlo o závažnou situaci. Neúspěch největšího dějinného projektu a diskreditace lídrů, kteří byli v udržování starého systému zaangažováni, by znamenaly nástup populistických a nacionalistických hnutí.
Jaké řešení vidíte pro jižní země?
Klasicky by měly zvolit vnitřní devalvaci. Snížení mezd by mělo z principu přinést větší konkurenceschopnost. Avšak žádné zemi, ani Irsku či Lotyšsku, se mzdy v soukromé sféře reálně snížit nepodařilo. Devalvace také zvyšuje břemeno soukromých dluhů v eurech. Přidejme k tomu riziko kapitálového úniku a nestabilitu vlád, které jsou pověřeny zaváděním těchto opatření, a ocitneme se ve slepé uličce. Španělské mzdy jsou dnes o 30 % vyšší, než by měly ve srovnání s německými být. Místo toho, abychom je snižovali silou – to je politicky nemožné – proč nenecháme mzdy na druhé straně Rýna růst, abychom konkurenceschopnost Španělska zvýšili? To by ale znamenalo uvolnit měnovou politiku a samozřejmě i zvýšení inflace v Německu.
Jak vidíte budoucnost eurozóny?
Pokud ECB přijme ta správná opatření, můžeme zlepšení očekávat za tři až pět let. Evropa však bude i nadále zranitelná. Její společná měna je chybnou konstrukcí a tou zůstane, dokud nebude vytvořen evropský systém bankovních záruk. Do té doby by mohla Evropa přežívat snadněji, bude-li možné promazávat kolečka větší dávkou inflace. Ale nezapomínejme: Evropa v zásadě není na ústupu. Je to produktivní a vynalézavý světadíl. Nedaří se jí pouze s vládou a institucemi ekonomické kontroly. A to je zcela jistě možné napravit.
Paul Krugman
Nositel Nobelovy ceny a popularizátor
Paul Krugman (nar. 1953) je americký ekonom. Od roku 1999 patří k předním editorialistům deníku New York Times. V roce 2008 získal za své práce o globalizaci Nobelovu cenu za ekonomii. Vyučuje ekonomii a mezinárodní vztahy naPrincetonské univerzitě a je autorem zhruba dvaceti knih na téma mezinárodní obchod a finance. Rovněž spolupracuje s odbornými časopisyForeign Affairs,Harvard Business Review a Scientific American. Od devadesátých let sklízí Paul Krugman mezinárodní uznání za eseje určené široké veřejnosti, díky nimž se stal jedním z nejvlivnějších ekonomů své doby.
