Už dlouho se argumentuje tím, že jediným řešením pro eurozónu je nalezení kompromisu mezi těmi, kteří vyžadují tvrdou fiskální disciplínu, a těmi, kteří žádají o pomoc s dluhy či záruky. Evropská byrokracie projevuje už více než tři roky neschopnost nabídnout řešení, které by tento kompromis umožnilo. Mezitím Evropská centrální banka (ECB) přišla s kontroverzní úlohou nouzového poskytovatele hotovosti v případech extrémního napětí na trzích. Úplně pokaždé, když ECB realizovala nějakou výjimečnou operaci s likviditou, získaly evropské vládnoucí hospodářské kruhy čas na hledání nových řešení, ale vždy upadly do nečinnosti a letargie. To se opakovalo při řadě příležitostí a ohrožovalo to samotnou stabilitu jednotné měny. A do toho přišel Mario Draghi, který změnil pravidla hry.

Prezident ECB si dal záležet na tom, aby bylo vidět, že v případě potřeby likvidity ji zajistí jako nikdo předtím. Proto zahájil v prosinci 2011 a únoru 2012 dva mimořádně ambiciózní programy dlouhodobého refinancování. A když se ukázalo, že evropští představitelé odpovídajícím způsobem nezareagovali, ECB začala měnit diskurz. Na jaře a hlavně v létě nastolila evropská měnová autorita nová pravidla hry, které měla změnit orientaci nefunkčního evropského hospodářského vládnutí. Na jednu stranu dala opakovaně při řadě příležitostí najevo, že odpovědnost za nápravu dluhové krize a nastolení kýžené rovnováhy mezi fiskálními závazky a finanční solidaritou nemá nést měnový orgán. Na druhou stranu učinila ECB obratný krok kupředu, když eurozóně předepsala agendu, kterou se její lídři zdráhali přijmout.

Nejlepší příklad ukázal Draghi letos v létě, kdy se z něj stal skutečný tvůrce nových pravidel hry, kterého euro potřebovalo. ECB se tento čtvrtek [6. září] pustilo do riskantní sázky, která je však mnohem koherentnější než ty, do kterých jsou ochotni se pustit mnozí jiní. A tak si někteří například stále pamatují, že na začátku léta Draghi prohlásil, že pro euro udělá vše potřebné.

A také udělal. Zaprvé tím, že některé státy přinutil k přijetí potřebných kompromisů, jako například další záchraně v případě Španělska, a jiné zase k akceptování myšlenky, že bez finanční solidarity nemá nikdo v rámci eura budoucnost. Název programu na odkup státních dluhopisů – Outright Monetary Transactions [přímé měnové transakce] – je v tomto ohledu výmluvný. Položil základy tomu, co se na začátku zdálo jako nemožná dohoda mezi Severem a Jihem v eurozóně. ECB navrhuje „neomezenou“ či „bezvýhradnou“ (outright) pomoc, což nelze podceňovat.

Jinak ECB i nadále projevuje z měnového hlediska opatrnost, protože chce sterilizovat již realizované nákupy ve snaze předejít pouhé monetizaci dluhu [to znamená., že ECB stáhne z měnového systému ekvivalent objemu peněz vložených na trh s dluhem]. Jde o zavedení záchranného mechanismu za určitých podmínek, což je něco, co se za několik měsíců nepodařilo vytvořit. Výměna je založena na jednoduchém principu: nezbytnou etapou k lepší budoucnosti má být přijetí rozumného či „soft“ bailoutu (za možná tvrdších podmínek než v případě Španělska, ale mnohem mírnějších než v případě Irska či Řecka).

Pokud se vše odehraje podle plánu, získá euro zpět svou kredibilitu a zároveň dojde i k možnému snížení nákladů na financování těch nejzranitelnějších států, což jsou sice nutné, ale zároveň ne zcela dostatečné podmínky pro to, aby státy jako Španělsko nalezly ztracenou důvěru investorů. Ještě je třeba, aby tato nabídka neztroskotala. Španělsko totiž musí žádat o pomoc zodpovědně. A tímto rozhodnutím s mnoha závažnými důsledky naše země mimovolně umožní vyřešení krize eura a ujistí spekulanty, kteří prohlašují, že budoucnost eura je v jižních členských státech ohrožena. Poté bude řada na Itálii, aby se i ona zhostila své odpovědnosti.

Bude to nějaký čas trvat, ale i když to může působit příliš optimisticky, jde možná o začátek konce agónie.