Každá země vytváří svou vlastní literární atmosféru. Těžko si představit italský román, přestože jsou i takové, který by tonul v dešti a hustých tmách. Byla by to absurdita. V každém správném italském románu musí být slyšet mandolína, po pláži se musejí prohánět polonazí adolescenti a příběh musí vyvrcholit zneuctěním nějaké ženy ve zralém věku, která si příliš zakládala na svém panenství.

Ledová, pochmurná Itálie, kterou bičuje zlověstný Boreás [bůh severního větru], je dílem pouze milánské socialistické školy a pár překonaných Tersťanů. Vyčerpávající sociogeografická různorodost Francie, která dokáže pojmout jak bretonskou mizérii, tak provensálskou zahálčivost či okázalou pařížskou povrchnost, vyžaduje bravurní styl a musí s veškerou poctivostí ukázat autorovu inteligenci nebo přinejmenším invenci, neboť slovo esprit je nepřeložitelné. Jinou podmínkou sine qua non k tomu, aby francouzská próza budila respekt, je to, že autor musí mít nutně přečteného Barthese.

Anglický spisovatel se nejvíc bojí toho, že bude považován za francouzského intelektuála

Angličané se naopak v textu neradi odhalují, a možná právě proto patří anglické autobiografie k jedněm z nejnemravnějších. Po tolika letech skrývání se za střízlivou, elegantní, skeptickou a distingovanou prózou nadejde chvíle gloriózního vzplanutí. Anglický spisovatel se nejvíc obává toho, aby nebyl považován za francouzského intelektuála, k němuž pociťuje, pokud je to ještě vůbec možné, větší averzi než k hlučným turistům ze Středozemí. V románu à l’anglaise musíme rychle přijít na to, že postava, která na začátku vypadala jako imbecil, je ve skutečnosti jediná inteligentní bytost v celém příběhu, i když v nás na konci románu zvítězí prvotní dojem.

Dozajista existuje také ruský román, kde postavy roní moře slz, zatímco se jejich matka snaží přikrýt je žalostně vyhlížejícím svrchníkem z druhé světové války, aby neumřeli zimou na sněhu obklopeni prázdnými láhvemi od vodky. Tento typ románu ale začíná vycházet z módy a na jeho místo pomalu nastupuje román špionážní plný tajných agentů ve službách pětice zemí (USA, Čína, Itálie, Rusko a Panama) či román o gruzínských mafiánech, kteří ve skutečnosti kontrolují baziliku svatého Petra ve Vatikánu, případně román o vesnickém vtipálkovi, kterému se zjevuje Bůh v podobě soba s cylindrem na hlavě. Proto se dnes ruský román podobá jako vejce vejci románu severoamerickému a proto o něm nebudeme dále mluvit

Švédi píší jak Švýcaři a Rusové jak Angličané

Nejcelistvější, ale zároveň také nejsilnější, což by se při tak slabém příspěvku k žánru dalo očekávat, je román německý. Vládne v něm zima až do morku kosti a mlha taková, že si nevidíme ani na špičku nosu, ale to je zbytečné rozvádět. Hlavní protagonista žije mezi sousedy, kteří všichni vypadají mile a nudně, ale na konci příběhu zjistíme, že jeden z nich dává znovu dohromady gang Baader-Meinhofová, druhý v minulosti vlastnil podnik na výrobu mýdla v Osvětimi a třetí sepsal disertační práci na téma matematické základy čokoládového sachr dortu.

V posledních dvou stoletích se evropské modely prochází s uhelnou pokorou procesem mineralizace a v současné době tak neexistuje Angličan, který by psal anglické romány (píše romány italské, jako jsou ty od Martina Amise), Rus, který by se nesnažil psát romány anglické, Švédové píší jako Švýcaři a tak bych mohl pokračovat… Všichni až na Francouze, kteří dál píší francouzské romány.

Plytkost španělského románového příběhu

A co Španělé, jak ti jsou na tom, ptáte se? V takto vykrystalizovaném, typovém španělském románu se musí objevit policejní komisař, který přijde domů a huláká: „Jsem frankistický prase a na svý ženě okamžitě vyzkouším sexistický násilí!“ Anebo vesnický učitel, který diskutuje s roztomilým chlapečkem a říká mu: „Jsem republikánský učitel a ctnosti demokracie a humanismu ti předvedu na krásném příkladu motýlů.“ Model má vícero variant; komisař může být neokonzervativní šéf podniku a člen Lidové strany, který se s úderem večera převléká za afro biskupa, pokud ovšem učitel není transsexuál z Cádizu, který roztomilého chlapce uchrání od chlípných sklonů duchovního. Model je, jak dobře známo, v katatonickém stavu.

Nicméně je třeba zdůraznit, že právě díky plytkosti vlastních románových příběhů se španělští spisovatelé zaměřili na zahraniční román a v současnosti tvoří čím dál zdařilejší díla zahraniční literatury. Došlo to až tak daleko, že se situace obrátila: dnes angličtí spisovatelé dokonale imitují anglické romány psané Španěly.

Patricio Pron, nejznamenitější autor románů

A tak bychom mohli pokračovat, nicméně vše výše uvedené je lež. Takový Mac Guffin. Šikovný manévr, jak lacinými kousky přitáhnout pozornost čtenáře a vtáhnout ho do seriózní části článku, která je chvalozpěvem na spisovatele, který je dnes podle mého názoru jedním z nejpozoruhodnějších mladých romanopisců, na což jsem ale přišel až teď: Patricio Pron a jeho vrcholné dílo El comienzo de la primavera (Mondadori, 2009). K vychválení tohoto hutného a perfektního románu jsem použil trochu neobratného způsobu, ale to proto, že jsem vám nechtěl kazit potěšení z četby. Myslím, že nejlépe by se dal shrnout tak, že se jedná o německý román v tom nejvznešenějším slova smyslu. Což je ve španělské tradici hapax legomenon.

Když k tomu ještě připojím, že Pron dosahuje výše toho nejlepšího ze Sebalda, z prvotního Handkeho, že si tyká s Bernardem nebo že překonal Jelinkovou, nebudete mi věřit. Proto jsem zvolil onen ležérní tón článku, jež je pouhou zbabělostí, dobře namíchanou limonádou. Příběh, který vypráví Pron, je totiž strhující, založený na skvěle vypracované zápletce: vyšetřovatel projíždí Německem a hledá uprchlého filozofa, žáka Heideggera.

Honba za člověkem se postupně proměňuje v pronásledování samotného konceptu, od emocí nepozorovaně sklouzneme k zamyšlení nad onou křehkou substancí, která nám umožňuje uvěřit, že jsme něčím a že ostatní na to dokážou přijít. Nakonec jsme ale jen starou fotografií, na niž si už nikdo nevzpomíná. Není nad to, radovat se z úspěchu mladého autora a moci mu říct: „Sláva tobě! Teď je na nás, abychom vyslechli tvé ponaučení.“ Druhou velkou radostí je naslouchat ponaučení mladých.