Vyberte si jazyk
Peter má delší blond vlasy a dokonale padnoucí tmavý oblek. Jako vzorný otec od rodiny vozí každé ráno na kole svou dcerku do školy. Poté se hvízdaje vydává do práce, tradingové společnosti sídlící v centru Amsterdamu... Stresující práce, díky níž má možnost sledovat krizi zblízka. „Když čtu, že Nizozemsko je ostrůvkem blahobytu, šťastná země s nejnižší nezaměstnaností v Evropě, tak se musím smát,“ říká. Za tímto pěkným obrázkem je tvrdá realita: finanční krize z konce roku 2008 se prodloužila do krize eurozóny. A vzhledem k tomu, že má krize přímý dopad na každodenní život nizozemského daňového poplatníka, o to víc lituje toho, že musí sahat do kapsy na záchranu Řecka či Španělska. „V Amsterdamu sice neuvidíte spát lidi na ulici jako v Paříži, ale to neznamená, že tu nikdo neživoří,“ ujišťuje Peter.
Nerovnosti se prohlubují a na pracovním trhu se plíživě šíří prekarizace. Minimálně 370 000 zaměstnanců z celkem 9 milionů ekonomicky aktivních obyvatel žije pod prahem chudoby. Tendenci v podobě flexwerku, nestabilních pracovních úvazků, se dostává kritiky z řad odborů, které s tím však mnoho nezmůžou. „Pořád se jen mluví, ale vedení o tom nechce ani slyšet a pracovní smlouvy na dobu neurčitou nikde,“ stěžuje si dvacetiletý Farid, zaměstnanec společnosti Albert Heijn. Třem čtvrtinám zaměstnanců tohoto maloobchodního řetězce je méně než 23 let. Pobírají minimální mzdu pro mladé na částečný úvazek na dobu určitou.
Čísla hovoří výmluvně: v roce 2011 podepsalo smlouvu na dobu neurčitou pouze 2 000 osob, přičemž o rok dříve to bylo 83 000... Zatímco se smlouvy na dobu určitou stávají normou, počet firem s jedním zaměstnancem se v roce 2011 zvýšil dvojnásobně na 750 000 pracovníků, kteří nejsou chráněni žádnou kolektivní smlouvou. To vše na pozadí úsporných plánů a podle odhadů 7% ztráty kupní síly v letech 2012 a 2013. Důchodci mají platit za rizika ústavů, které hospodaří s jejich úsporami. Část z nich se totiž na konci roku 2008 vypařila, a musí tedy dojít ke snížení jejich doplňkových důchodů.
Kampaň zaměřená na Evropu
Ze scény najednou mizí islám a přistěhovalci. Tato ústřední témata voleb z let 2006 a 2010 přenechala místo kampani zaměřené na Evropu, které je dáván za vinu předčasný konec sociálního státu. V této zemi, která v referendu v roce 2005 masivně hlasovala – stejně jako Francie – proti přijetí evropské ústavní smlouvy, už EU notně dlouho usilovně brzdíme. Křesťanští demokraté a liberálové, kteří jsou u moci posledních deset let, jsou proti vstupu Turecka do EU, proti přijetí Rumunska a Bulharska do schengenského prostoru, a především proti nekonečnému poskytování likvidity jižním státům, které špatně spravují své finance.
Miliardy eur utopené v nouzovém fondu vyvolávají diskuzi, protože je doprovázejí škrty, které jsou patrné ve všech oblastech: kultuře, vzdělávání, zdravotnictví, důchodech. „Naši senioři nebudou platit za řecké podvodníky“, prohlašuje pravicový populista Geert Wilders, který šéfuje straně PVV, třetímu nejsilnějšímu politickému uskupení v zemi.
Tento nostalgik po někdejší národní měně guldenu hlásá prosté a jednoduché vystoupení z EU – které by podle odhadů stálo národní hospodářství pakatel – zhruba 90 miliard euro. Rovněž rozdmýchává obavy spojené s přílivem polských pracovníků od otevření hranic Východoevropanům v roce 2007.
Vítr do plachet vane i levicovému populismu. V průzkumech veřejného mínění stoupá kdysi maoistická Socialistická strana (SP), která se opírá do diktátu Bruselu. „Evropská norma omezující rozpočtový deficit na 3 % by neměla bránit Nizozemí v nakládání s vlastními financemi podle svého uvážení ve snaze oživit růst prostřednictvím velkých projektů“, tvrdí Emile Roemer, kandidát SP…
Máme z toho vyvodit, že v jednom z šesti zakládajících států poválečné Evropy panuje hluboká eurofobie? Odpověď si zaslouží náležitě nuancovat. Podle Adriaana Schouta, zástupce ředitele pro výzkum na institutu Clingendael, jsou diskuze o Evropě sice jadrné, ale zůstávají „zcela zdravé a normální“. „Wilders přispěl k tomu, aby diskuze dosáhla určité vyspělosti: přišel s konkrétními čísly a prohlášeními, což poskytlo ostatním stranám příležitost mu oponovat. Zajisté tu je řada problémů a už nechceme platit za Řecko. Ale žádná strana nechce skoncovat s evropskou integrací,“ vysvětluje výzkumník.
Co s Evropou chceme dělat?
Důkaz? Proevropská Strana práce (PVDA) Diederika Samsoma předstihuje v průzkumech SP a dotahuje liberální formaci (VVD) dosluhujícího premiéra Marka Rutteho. Její návrh? „Obnovit most“ rovnostářštější společnosti, jejíž zkázu během krize liberálové sledovali. „Čeho je moc, toho je příliš!“ bouří se Mark Rutte kvůli pomoci Řecku, čímž si však vysloužil více kritiky než chvály, jelikož jeho vláda akceptovala veškeré záchranné plány, s nimiž EU přišla.
Něco nevídaného: převážně liberální svaz zaměstnavatelů se praštil přes kapsu a přišel s klipem na obranu Evropy, čímž se sám vložil do předvolební kampaně. Federace zaměstnavatelů a průmyslníků (VNO-NCW) na videu vysílaném na začátku září na kanálech veřejnoprávní televize představuje šéfy velkých i malých firem, kteří připomínají, do jaké míry Nizozemí profituje z členství v EU. „Bez Evropy by nebylo letiště Schiphol či přístav Rotterdam,“ tvrdí jeden z nich. Společný trh nám ročně přináší 180 miliard euro díky zahraničnímu obchodu a investicím. Srovnejme to s maximálním závazkem ve výši 90 miliard na nouzový fond Evropské centrální banky (ECB) ...
Tento problém podle některých analytiků vypovídá spíše o tom, že se země uzavírá sama do sebe, než o euroskepticismu. Vzhledem k zapojení království do světového hospodářství se jedná o paradox. Většina stran navíc nemá v oblasti zahraniční politiky žádnou ambici, všímá si institut Clingendael.
I v této oblasti se vše točí kolem peněz: snížení rozpočtu na obranu a zahraniční pomoc Nizozemí Unii. „Co vlastně chceme s Řeckem, eurem a Srbskem?“ táže se Pieter Feith, ostřílený nizozemský diplomat zastupující EU v Kosovu. „Od Haagu už nemůžeme počítat se 100% koherentní politikou,“ píše na stránkách deníku NRC Handelsblad. Občas se stává, že země mění svou politiku, ale ta naše pádí plnou rychlostí do všech stran.“ A co nakonec vlastně chceme s Evropou dělat? Tak zní ústřední otázka, kterou si Nizozemí klade.
Pohled z Nizozemí
Staré nedorozumění
Euroskepticismus Nizozemců není novým fenoménem. Jejich pochybovačnost se datuje už od 50. let, připomíná historik Mathieu Segers na stránkách listu NRC Handelsblad. V roce 1951 země vstoupila do Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) výlučně z obchodních důvodů a kvůli „tvrdé materiální realitě“: pomoc z Marshallova plánu byla totiž podmíněna evropskou integrací.
„Nizozemsko chtělo obchodovat v nové velké zóně volného obchodu, v níž by neztratilo suverenitu. [...] Nejednalo se o žádnou politiku, na to tu bylo NATO. [...] Proto Nizozemsko nakonec zaskočilo ESUO jako politický projekt: země musela postoupit kompetence evropskému „Vysokému úřadu“. [...] Nizozemsko v zásadě vlastně součástí této Evropy být nechtělo.“
Historik dodává, že se tato skepse vrací spolu se současnou hospodářskou krizí:
„Dnes se pocit, že ,tady není naše místo’, vrací. Krize v eurozóně vrátila na denní pořádek politickou Evropu. A jaké země nejsou součástí eurozóny? Velká Británie a skandinávské státy, k nimž cítíme velkou blízkost.“
Jistě, Evropa volební kampani nikdy tolik nedominovala. Ovšem diskuze je stále dost povrchní, konstatuje Mathieu Segers, podle nějž:
„Se debata stala rukojmím extrémů politického spektra [populistů z PVV Geerta Wilderse a levicových radikálů Socialistické strany]. Nizozemci potřebují to, co sociolog Raymond Aron nazývá ,débat idéologique’ [ideologickou debatou]: zásadní diskuzí, která přesahuje hlavní politické strany. Ty se však této diskuze bojí.“
