Italský ministerský předseda Mario Monti a předseda Evropské rady Herman van Rompuy přišli 8. října s myšlenkou svolat do Říma zvláštní summit. Mluvilo by se tu o evropské myšlence a přemýšlelo o tom, jak vymýtit populismus a euroskepticismus. V době, kdy populistické strany všeho druhu získávají stále více moci a vlivu na veřejné mínění, jde o důležitou otázku. Oblíbenou zbraní těchto stran je říkat ne evropské integraci ve jménu lidu a jeho suverenity. Současná iniciativa však přichází ze strany dvou lídrů s velmi nízkou demokratickou legitimitou a mohla by se ukázat jako nešťastná, pokud bude do jednoho pytle házet populistická hnutí spolu s nutnou kritikou současných metod EU.

Kdyby nešlo o natolik závažnou otázku, mohli bychom se nad tímto paradoxem pousmát – dva političtí lídři, kteří jsou členy Evropské rady, aniž by předtím museli čelit verdiktu voličů, navrhují svolat summit, jenž by veřejné mínění vyvedl z mýlky euroskepticismu. Činí tak poté, co se oba zúčastnili konference Fora Ambrosetti, během které se politická smetánka každoročně setkává s italskou i mezinárodní obchodní špičkou v luxusním hotelu na břehu jezera Como. Podobně jako konference ve švýcarském Davosu, i zde se politické a ekonomické elity sjíždějí, aby spolu přemítaly o příštím vývoji světových záležitostí daleko od dotěrných plebejců.

Evropa trpí summitismem

Monti a Rompuy nenavrhují nic menšího, než... zorganizovat další zvláštní summit. A zatímco Evropa tímto summitismem trpí a je vyčerpána neustálými schůzkami na nejvyšší úrovni, které přinášejí jen minimální výsledky, myšlenka uspořádat ještě další proto, abychom k sobě občany znovu přivábili, dostatečně hovoří o propasti, která lídry, ve velké většině nezvolené, odděluje od veřejného mínění.

Van Rompuy a Monti představují dvě varianty technokratické Evropy, kterou by velká část občanů, a nejen populistů, raději nechala daleko za sebou. Van Rompuyovo jmenování se stalo velkým překvapením během neformální večeře prezidentů a šéfů vlády. Ti hledali člověka s nevýrazným profilem na pozici, která mu nenabízí možnost hrát jakoukoliv roli ve vnitřním politickém rozhodování, a už vůbec ne být v přímém kontaktu s občany. Zosobňuje tak všechny rozpory této vyumělkované institucionální struktury, kterou Lisabonská smlouva ustavila, aby vyhověla vůli států eliminovat jakoukoliv charismatickou postavu, která by jim potenciálně mohla být protiváhou.

Co se týče Montiho, ten ztělesňuje nový typ technokratické moci, která politické mechanismy členských států dovádí až k jejich mezím, aby tak nahradily volené politické lídry. Ti jsou pokládáni za příliš neschopné zajistit vládě důvěru, uskutečnit reformy a provést rozpočtové škrty v časových mezích, jež stanoví evropská centra politického rozhodování – Brusel, Frankfurt (sídlo Evropské centrální banky) a Berlín.

Krize zpochybňuje starou metodu integrace

Krize společné měny zpochybňuje šedesát let starou Monnetovu metodu, která postupovala v integraci malými krůčky, a nutila státy postupně se vzdávat části své suverenity. Kromě této metody však zpochybňuje i legitimitu hrstky politických lídrů, kteří činí pro občany veledůležitá rozhodnutí, aniž by se museli podvolovat principu všeobecného volebního práva. Monti a Van Rompuy, kteří se oba narodili ve 40. letech, neztělesňují budoucnost. Jsou naopak posledními představiteli skupiny, která chtěla ve jménu míru vládnout pro dobro Evropanů, aniž by si uvědomovala nutnost posilovat demokratické kořeny tohoto projektu.

Je nutné uznat, že oba předsedové mají pravdu alespoň v základech – je důležité mluvit o politice a bránit integrační projekt nejen proti útokům trhů, ale i proti nespokojenosti občanů. Jak by však mohli vyrovnat nedostatek legitimity, který populismu pouze uhlazuje cestu? Jejich iniciativa se může ukázat jako zhoubná, především pokud se bude snažit bojovat proti demokraticky zcela opodstatněným politickým pozicím, ačkoliv sama disponuje jen křehkou a nepřímou politickou autoritou.

Ukazuje se, že skepticismus, proti kterému byli stoupenci sjednocené Evropy doposud rozhodnutí bojovat, je důležitou složkou evropské debaty. Kdyby se mu v počátečních diskuzích v posledních dvaceti letech dostalo více prostoru, mohli jsme možná napravit některé chyby, které v sobě koncepce integračního projektu nesla, což by nás alespoň částečně ušetřilo současných turbulencí.

Místo boje s populisty a euroskeptiky by se ti, kteří o EU rozhodují, měli snažit kritiky umlčet zvyšováním demokratické kvality našeho systému. Z dlouhodobého hlediska by pak bylo politováníhodné, kdyby nás demokraté nutili k volbě mezi zvolenými populisty a eurofilními technokraty.