Před třemi či čtyřmi lety se z evropských zahraničněpolitických kruhů ozývaly téměř jen stížnosti na Bushovy Spojené státy a na surovce z Kremlu. Čína byla naopak chválena jako mocnost, jež rozumí ceně evropské civilizace. Brusel tak začal ve světonázoru Pekingu vidět hodnoty, které zemím blíže Číny zcela unikaly. Říkalo se například, že Čína usiluje o ustavení multi-polárního světa založeného na mezinárodním právu. Že se její politika opírá o "měkkou moc". Po své návštěvě Číny v roce 2005, prezident EU José Manuel Barroso mluvil o "triangulaci" EU, Číny a Spojených států jako o uskupení, které dá tvar "světovému řádu 21. století". Představoval si "spolupracující Euroasii pod euro-čínským vedením a asijskou politiku Spojených států soustřeďující se na Čínu." Někteří viděli Evropu jako postaršího státníka, jenž čínské začátečníky učí, jak to ve světě chodí. "Evropa musí čelit své historické zodpovědnosti," tvrdila analýza jednoho španělského think-tanku. Dnes se Evropané sami sebe ptají, pod vlivem jakých drog to tenkrát byli. Na letošním Bruselském fóru byl tento pocit deziluze zcela patrný.

Evropa, malá a hašteřivá

Ještě před dvěma lety byli evropští státní činitelé více pozitivní ohledně Číny než Spojených států. A zdá se, že Peking tuto růžovou vizi jen posiloval. Čína si nedělala iluze o tom, co Evropa pro ni znamená. Evropané byli bohatí, ale slabí. Z ekonomických důvodů je nutné si je předcházet, ze strategických důvodů mohli být ignorováni. Peking se ke vzájemným vztahům choval jako k šachové partii, "28 oponentů tísnících se na druhé straně šachovnice se hašteřilo o to, kterou figurkou táhnout." EU se tak stala obchodním partnerem Číny číslo jedna, avšak Peking vytvořil tolik bariér, že obchodní deficit rychle narostl na téměř 170 biliónů eur – ve prospěch Pekingu. Evropa si stěžovala, ale byla ignorována. Evropa je ekonomicky velká, řekl čínský akademik Pan Wei, "ale my už se jí nebojíme, protože víme, že EU potřebuje Čínu více, než Čína potřebuje EU." Jak tvrdí evropský analytik Charles Grant, "manipulací yuanu jsme trpěli více než USA" – Evropa však musela počkat, až s tím USA něco udělá.

I když se do korporátních a vládních kruhů začal vkrádat skepticismus, bublina sinofilství praskla díky brutálnímu potlačení protestů v Tibetu v roce 2008. Podle průzkumu provedeného v pěti největších evropských zemích Čína nahradila USA jakožto "největší hrozba světové stability". V roce 2006 se k tomuto stanovisku hlásilo 12 % lidí, po protestech to už bylo 35 %. Loňské přezkoumání vzájemných vztahů Evropskou radou pro zahraniční vztahy bylo brutální. "Strategie EU vůči Číně je založena na přežité víře, že pod vlivem evropských závazků Čína zliberalizuje svoji ekonomiku, zlepší právní řád a zdemokratizuje politickou scénu... Zahraniční i domácí politika Číny se však vyvíjí směrem, který evropským hodnotám věnuje pramalou pozornost, naopak Peking je s nimi dnes pravidelně v rozporu nebo se dokonce snaží o jejich oslabení."

Spřízněné Rumunsko

To, jak se Čína k EU chová se "rovná diplomatickému pohrdání." Tomuto způsobu chování však napomohl fragmentovaný přístup EU k Číně. Německo nasadilo tvrdou linii. Na druhé straně spektra se ocitlo Rumunsko, které čínská vláda označila jako svého "partnera do každého počasí". V této mozaice se Pekingu dařilo manipulovat různé členy EU jednoho po druhému – a činit tak s mimořádným nadáním.

Posledním hřebíkem do rakve byl summit o klimatických změnách v Kodani. Čína nelítostně proměnila zelené sny Evropanů v uhelný prach. John Hemmings z Royal United Service Institute prohlásil, že "velká láska mezi Evropou a Čínou je u konce." Podle Granta by "EU měla zapomenout na fiktivní 'strategické partnerství', které v situaci, kdy hodnoty dvou stran jsou natolik rozdílné, nemůže mít žádný význam." Na čem se však Brusel s ostatními evropskými hlavními městy nedokáže shodnout je to, jak evropskou strategii pro Čínu překalibrovat. Někteří míní, že by se EU měla více angažovat ve vztazích se zeměmi jako jsou Jižní Korea nebo Japonsko. Někteří by raději mířili více k Indii a Brazílii. Jiné se chtějí přidat k USA, protože spojený Západ by donutil Čínu k ústupu. Ve všech případech však zatím jde o teorie odtržené od reality.

Čína dominuje evropskému obchodu a investicím takovým způsobem, že žádná kombinace nových ekonomik ji nemůže nahradit. Obama, po několika desetiletích první americký prezident, jehož původ není instinktivně atlantický, zatím vůči Evropě ukázal pouze netrpělivost. Brusel se stále vzpamatovává z toho, že se americký prezident rozhodl nepřijet na poslední summit EU s USA s odůvodněním, že ten předešlý nepřinesl žádné konkrétní výsledky. Jak je tomu s Evropou a její zahraniční politikou zvykem, konečným důvodem rozpadlé strategie vůči Číně je evropská neschopnost mluvit jedním jazykem a jedním hlasem. Tento její neúspěch ji žádné nové aranžmá či kombinace zájmů se zbytkem světa nenahradí.