Vyberte si jazyk
Nizozemská volební kampaň se v souladu se slavným výrokem Billa Clintona ‚It’s the economy, stupid’ (To je hospodářství, blbe) točí zejména kolem hospodářské krize, rozpočtových škrtů a zaměstnanosti, shrnuje list Trouw. Přestože země vykazuje nejnižší míru nezaměstnanosti v Evropě (4,1 %), dělá krize Nizozemcům starosti.
První důsledek krize: liberálové z VVD v čele s Markem Ruttem vyjdou s 36 křesly v dolní komoře (z celkových 150) z červnových voleb nejspíš vítězně. „V obdobích nejistoty nejsou voliči příliš pokrokoví,“ (změny a pokrok přináší spíše levice, zatímco pravice je tradičně konzervativní) připomíná De Volkskrant, a to „navzdory tomu, že krize je dávána za vinu přehnanému liberalismu“. Druhý důsledek: krize zatlačila do pozadí debatu o integraci přistěhovalců, oblíbené téma populisty a islamofoba Wilderse a jeho PVV. „V posledních týdnech Wilders nepřestával upozorňovat na důsledky přistěhovalectví, ale jak se zdá, nepřineslo mu to žádné ovoce. Domníval se, že zpráva o výdajích spojených s mimoevropskou imigrací (7,2 miliardy euro ročně) by mu mohla vynést pozornost [voličů], avšak zveřejnění zprávy zastínila polemika o nedostatcích demokracie v jeho straně. Ostatní strany navíc uměly zareagovat na zjednodušené závěry jeho zprávy s tím, že odhadovat náklady spojené s péčí o handicapované osoby či staré lidi by bylo stejně tak nemístné.“
De Volkskrant pak podotýká, že imigrace sice není hlavním tématem volební kampaně, nicméně i tak hraje důležitou roli. „Jmenovitě VVD [liberálové], CDA [křesťanští demokraté] a PvdA [Strana práce] se [ve svých programech] přiblížily PVV,“ ačkoliv, jak dodává deník, „mezi stranami samozřejmě existují velké rozdíly“. Pouze PVV tak požaduje zrušení veškerých sociálních dávek pro přistěhovalce, zavedení maximální kvóty 1 000 přijatých žadatelů o azyl ročně a pokuty za nošení islámského závoje. I přes „Wildersův nesmlouvavý tón, který mu brání, aby posílil svou mocenskou pozici,“ může jeho strana počítat se 17 až 18 křesly, což je dvakrát víc, než má v současné době. Vzhledem k tomu, že VVD nevyloučila koalici s PVV, je možné, že se Wilders dostane do vlády.
Strana práce [PvdA], která doufala, že jí příchod velice populárního Joba Cohena z čela kandidátky pomůže po demisi Woutera Bose k rozmachu, zaznamenala podle průzkumů pokles, nicméně by měla i tak skončit s 29 křesly jako druhá. Bývalý amsterodamský primátor Cohen, považovaný za velkého sjednotitele multikulturní společnosti, bývá kritizován za nedostatek bojovnosti a ráznosti. V mnoha televizních debatách tak tváří v tvář Wildersovi „nepůsobil příliš přesvědčivě,“ zejména co se otázek bezpečnosti týče, poznamenává De Volkskrant.
A jak je na tom CDA dosavadního premiéra Jana Petera Balkenendeho? Strana ještě nese stopy po únorovém pádu vlády, za nějž nese z velké části zodpovědnost právě Balkenende: průzkumy jí přisuzují maximálně 21 křesel. Úpadek strany je ale zřejmě spojen s jejím odklonem od křesťansko-demokratické ideologie, který už trvá nějakou dobu, a příklonem k liberálnímu programu boje proti krizi: „CDA představila program VVD,“ domnívá se NRC Handelsblat. „Řečeno polemicky: [Balkenende] přisuzuje větší význam zjednodušení zákonů o propouštění a zkrácení doby vyplácení podpory v nezaměstnanosti než sblížení se s ChristenUnie [malá křesťansko-demokratická strana, tradičně blízká CDA].“ Důsledkem toho je, že „Balkenende udržuje image CDA jakožto strany, jejíž sociálně-křesťanská ideologie je pouhou voňavou omáčkou, pod níž se skrývá liberální jídlo, které tak dobře nevoní“. Pokud průzkumy nelžou, „Balkenende odejde“ z čela CDA, uzavírá Volkrant: „člověk, který byl osm let předsedou vlády, se nespokojí s funkcí místopředsedy pod taktovkou Marka Rutteho. Balkenende je navíc zvyklý vyhrávat, nikoliv prohrávat.“
Portrét
Jedna země, dvě tváře
„V mezinárodním tisku kolují dva naprosto protichůdné obrazy Nizozemí: první je obrazem divočiny, kde nefungují žádná pravidla, kde policisté kouří jointy, gayové tančí na ulici a euthanasie se vyřeší raz dva; kde je společnost natolik tolerantní, že stát dotuje dokonce i islamisty,“ tvrdí Ian Buruma v anglické verzi Der Spiegel. „Druhý,“ pokračuje nizozemský orientalista a esejista je „poté, co se náhle vynořili populističtí demagogové, jako Pim Fortuyn a Gert Wilders, kteří vydělávají na ‚islamizaci‘ Evropy,“ velice odlišný: je to obraz „země reakcionářů a rasistů, která vede Evropu k novému fašismu“. Oba tyto obrazy jsou možná přehnané, nicméně tu „existuje určitá hysterie kolem nového populismu ztělesňovaného Wildersem, stejně jako v šedesátých letech zavládlo přehnané nadšení pro sociální změny. Sex, drogy a rock’n’roll byly reakcí na staletí kalvinistické strohosti.“ Podle Burumy „není situace v Nizozemí tak černá, jak naznačuje agresivní rétorika populistů. Wilders sice je populární, ale daleko méně než bývalý starosta Amsterodamu Job Cohen.“ Předseda Strany práce a stoupenec dialogu s muslimy Cohen ztělesňuje v očích svých protivníků „liberální elitářství a měkkou toleranci, které lidé obviňují ze všeho zla.“ Cohenova strana „navzdory jeho popularitě stěží sestaví vládu“. A i kdyby to dokázala, „problémy terorismu, kriminality a hospodářské nejistoty tím nevymizí. Nizozemí ale dostane možnost obnovit určitou úroveň zdravého rozumu a být zemí, která nebude ani zpustlá, ani omezeného ducha, ale bude klidným, buržoazním místem, jakým by měla být“.
