Vyberte si jazyk
„Respektování soukromí? To je koncept 20. století.“ Nechal se slyšet Mark Zuckerberg, zakladatel sociální sítě Facebook, která prodává data společnostem, které dychtí po profilech spotřebitelů. Google na tom není lépe: sleduje váš způsob surfování po síti a pak vás bombarduje cílenou reklamou. A co státní úřady, které by měly vaše soukromí garantovat? I ty z toho mají užitek. A tak CIA sbírá informace o politicích, novinářích, akademicích, kriticích, osobách s vlivem na veřejné mínění, nevládních organizacích, aj. nejen z Facebooku, ale také z Twitteru, Flickru, Amazonu a z řady jiných stránek.
Společnost Google je podrobována neustálé kritice, protože sleduje naše chování na internetu. EU, tak ta zachází ještě dále. V roce 2006 vydala slavnou směrnici o uchovávání dat, která telefonním operátorům a poskytovatelům internetového připojení ukládá uchovávat všechny naše hovory a všechna naše vyhledávání na internetu po dobu nejméně dvou let a v případě žádosti veřejných orgánů je zpřístupnit. Byla již přijata několika členskými státy, za což si vysloužili kritiku od nejvyšších soudních instancí. „Od atentátů z 11. září 2001 se téměř po celém západním světě odhlasovaly zákony, které snižují úctu k soukromí,“ uvádí [belgický spisovatel] Raf Jespers, který nedávno vydal na toto téma knihu Big brother in Europa (EPO, 2010). Tak byly přijaty zákony, které rozšiřují pravomoci policie a justice v roce 2003 i v Belgii.
Bezpečnost, synonymum pro technologii
Podle [belgického] křesťanskodemokratického europoslance Ivo Beleta je toto rozšíření pravomocí „dobrým počinem“. "Vezměte si případ [masového vraha Michela] Fournireta. Francouzská policie ho vedla v záznamech jako vraha, ale státní úřady o tom neměli ponětí. Takové případy se už nemohou stát.“ Během posledních patnácti let nabrala technologie neuvěřitelné obrátky. Už jen to, že můžeme filmovat dav z vrtulníku či bezpilotního letadla. „Průmyslové kamery jsou všude,“ říká Jespers. „Starosta Malines [belgické město mezi Bruselem a Antverpami] je velice hrdý na svou nákladnou síť kamer, zatímco ve Velké Británii, jejíž města jsou kamerami přeplněná už deset let, tato investice kýžené výsledky nepřináší.“ Podle Paula De Herta, kriminologa z VUB (vlámské Svobodné univerzity v Bruselu) mohou být kamery užitečné „na specifických místech, jako například v podzemních parkovištích, či v hromadné dopravě v problémových čtvrtích.“
Sledování kamerami představuje podle Rafa Jesperse jen menší aspekt této otázky. „V dnešní době se dá každý vysledovat pomocí mobilního telefonu, navigace GPS, čipům na kartách do metra … O novém rozvoji na poli biometriky ani nemluvě.“ Mají nás tedy na očích, neustále a všude. Avšak nevede tato naprostá ztráta soukromí k nové podobě soukromí? Neboť, ve chvíli, kdy jsou neustále sledováni všichni, tak vlastně není sledován nikdo. „Částečně to je pravda,“ říká Jespers, „vlastně existuje příliš velké množství dat, než aby to všechno mohlo projít sítem. Avšak nezapomínejme, že rovněž existují programy, které mohou analyzovat všechna elektronická data v rekordním čase na základě nastavených kritérií. Vzpomeňte na skandál SWIFT.“
Vazby na zbrojní průmysl
Ochrana soukromí mladým generacím, které vyrostly na internetu, ve spánku nebrání a sotva znepokojuje i politický svět. Pouze několik organizací na ochranu lidských práv se ještě pokouší stavět na odpor. „Nejhorší na tom je, že politici na národní úrovni se schovávají za Evropu,“ uvádí Jespers. „A pokud to necháme na EU, tak to půjde od desíti k pěti.“
Evropská komise v otázce bezpečnosti sází na technologii sledování. Stačí pomyslet na databáze SIS, VIS EURODAC a na poradní orgány vytvořené Komisí. „Když se podíváme na to, kdo v těch poradních orgánech sedí, tak vám spadne čelist,“ říká Jespers. „Prvním předsedou ESRAB [Evropský poradní sbor pro výzkum v otázkách bezpečnosti] byl Markus Hellenthal ze zbrojovky EADS. V ESRIF [Evropské fórum pro výzkum a inovace v oblasti bezpečnosti], nástupci ESRAB, má více než dvě třetiny konzultantů vazby na technologické a zbrojařské společnosti. Lobbisté už tak ani nepotřebují lobovat, jednoduše rozhodují. Následky pak vidíme všichni: evropský rozpočet na výzkum v oblasti bezpečnosti se během několika let zdesetinásobil, aby přesáhl částku 200 milionů euro ročně. Téměř všechny výzkumné projekty se zabývají technologií kontroly. Evropská bezpečnost se tak naprosto militarizovala.“
Zůstává klíčová otázka: do jaké míry tento vývoj ovlivní průměrného občana? Ten, kdo nemá co skrývat, se nemá čeho bát, nebo snad ne? „Každý má něco, co by skrýval,“ domnívá se Jespers. „Možná, že ta kniha, kterou si dnes kupujete na Amazonu je neškodná, ale kdo ví, třeba její držení úřady za deset let prohlásí za trestné. Proč bychom měli mít důvěru v úřady, zejména ty evropské, když ony nám očividně nedůvěřují? Úcta k soukromí je navíc vepsána v evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.“
