(...) Za pár dnů budou na Slovensku volby, i když soudě podle billboardů to tak nevypadá: jsou se svymi prazdnými slogany téměř k nerozeznáni od reklamy na prací prášek či hypotéku. Odhady volební účasti se pohybují kolem padesáti procent navzdory tomu, že politikou cloumají například napjate vztahy s Maďarskem a domácí korupčni afery. Proč lidé nevolí? Nechápou, že bez jejich hlasů bude demokracie chřadnout? Tato přirozená otázka ztrácí v některých částech Slovenska smysl.

Vyrazit autem z Bratislavy na východ se podobá cestovaní v čase – tak rychle se mění krajina. Ubývá měst a přibýva hor, v nichž se ztrácejí nedokončené dálnice. Ubývá také billboardů vedle cest, na nichž naopak přibýva děr po dlouhé zimě. Mění se také estetika: s úbytkem bohatství mizejí vily a velka auta a vztah mezi člověkem a přírodou dostává přirozené rozměry.

Cesta proti proudu řeky Hron k Muraňské planině jižně od Nízkých Tater trvá z Bratislavy autem asi čtyři hodiny, jenže čas v této oblasti se už řídí jinými pravidly. Večer ve vesnici Muranska Zdychava, vtlačené do hluboke rokle, přichází mnohem dřív, neboť i v létě se brzy odpoledne noří do stínu a v zimě do ni nepronikne slunce téměř vůbec. A nepodařilo se tam téměř vůbec proniknout ani komunistickému režimu.

V hospodě vedle konečne autobusu, ktera je snad jediným rovným pláckem v okoli, sedí mezi pěti muži v monterkách, holinkách a hrubých svetrech i Jan Siman (63). „Já se měl dobře za komunistů, ale dobře se mám i teď,“ říká opatrně. „K životu moc nepotřebuji. Jen pár krav, koně a střechu nad hlavou.“ Nezávislost na statu a režimu byla v tomto kraji tradici od doby, co jej osídlili Valaši v 16. stoleti a vymohli si osvobozeni od daní.

Jenže důvody odolností vůči bývalému režimu platí i pro současnou demokracii. Politika je v tomto místě něco tak vzdáleného, že zkušebni otázka nepatřičně zaskřípe. Na pouličním sloupu zůstaly cáry předvolebního plakátu ještě z voleb v roce 2006. „Volit nepůjdu, všichni jsou stejní a stejně to nemá smysl,“ mávne rukou. „Nevím o nikom, kdo půjde.“ A není divu – Bratislava je odsud tak daleko, že to už je blíž spíše Frankfurt nad Mohanem, odkud pochazí euro, jimž tady člověk zaplatí za dvě piva. (...)

Celý článek na stránkách týdeníku Respekt.