Stále na to myslet a nikdy o tom nemluvit. Ve Francii je tomu s Evropou, jako tomu bylo v letech 1870-1918 s Alsaskem a Lotrinskem. Téma je tabu a sluší se o něm francouzským občanům nic neříkat. Když François Hollande 9. září prezentoval na TF1 svou „agendu obnovy“ Francie pro období do roku 2014, která měla udat směr prvnímu období jeho pětiletého mandátu, evropským otázkám se pečlivě vyhnul.

Přitom je to právě evropská agenda, která prezidentovi republiky diktuje jeho počínání. Euro dostalo odklad a taktéž i Francie. Pokud se krize prohloubí, mohl by ji stihnout stejný osud jako Itálii atakovanou finančními trhy. Pokud se krize uklidní, mohl by ji i tak stihnout osud Itálie, jestliže trhy zjistí, že si Francie po stránce ekonomického zdraví v ničem nezadá s Itálií, druhou nejprůmyslovější mocností kontinentu.

Utopie s konkrétními důsledky

Vyhýbá-li se prezident evropskému tématu, pak proto, že pro něj Evropa nepředstavuje politický horizont. To je v porovnání s přístupem Françoise Mitterranda, který se po dvou letech hospodářského tápání rozhodl vydat se v roce 1983 cestou přísné hospodářské politiky, výrazný kontrast. Raději Evropu než socialismus. François Mitterrand tak ukotvil svou politiku v dvojím horizontu, francouzském a evropském. Evropa, která měla v souladu s Římskou smlouvou utvrzovat „čím dál užší jednotu mezi evropskými národy“, byla utopií, ovšem s velice konkrétními důsledky, a Francii měla umožnit modernizaci. Jednotný evropský akt vytyčil v roce 1986 jako cíl vytvoření společného trhu do konce roku 1992. Maastrichtská smlouva následně otevřela cestu k euru, které mělo spatřit světlo světa v nejlepším případě v roce 1997, nejpozději pak do roku 1999, a která tlačila kandidátské země ke konvergenci jejich hospodářských politik.

Metoda odpočítávání, která rovněž umožnila přikročit v roce 2004 k rozšíření Unie o východní státy, selhala. Evropa se rozbila o své neúspěchy a krizi legitimity, kterou v roce 2005 konkretizovalo francouzské a nizozemské ‚ne‘ evropské ústavě. Krize eura svědčící o přinejmenším dočasné neschopnosti Evropy chránit své občany a zajistit jim prosperitu, tuto nedůvěru pouze stvrdila.

Hollandův chabý projev

François Hollande by mohl zareagovat tím, že by se nechal inspirovat posledním pokusem o evropskou utopii, agendou zvanou Lisabon. Agenda zahájená v roce 2000 v době internetové bubliny měla z Evropy vytvořit do roku 2010 „nejkompetitivnější a nejdynamičtější znalostní ekonomiku na světě“. Jednalo se o to překonat americkou hypermocnost. Nebyla ale vytyčena žádná donucovací opatření a celá záležitost přišla vniveč. S pozoruhodnou výjimkou v podobě německého kancléře Gerharda Schrödera, který se v roce 2002 rozhodl lisabonské ambice znárodnit a zahájit vlastní agendu 2010. Bez Evropy. Po německu, ale s nám dobře známým úspěchem.

Může se François Hollande vydat jeho cestou?Jeho projev na TF1 se nesl ve schröderovském tónu. Bývalý kancléř nicméně oznámil dlouhodobý cíl, který jeho země jednohlasně sdílela: obnovit konkurenceschopnost Německa a opět z něj vytvořit průmyslovou a vývozní jedničku. François Hollande v této situaci není. Nemá v ruce dlouhodobý legitimní projekt, jehož naplnění by mohl požadovat, a jeho diskurz proto nemá sílu. Prezident tak prezentuje reformní agendu jako jakousi dvouletou závorku, těžký okamžik, který je třeba překonat, a která následně umožní vznik „solidárnější společnosti“. O budoucnosti Francie v Evropě a globalizaci ale nebylo řečeno nic. V době krize se většina zemí ve finanční tísni uchyluje k reformnímu modelu německého typu. Dobrovolně nebo z donucení. A rozhodnout se tak bude muset i Francie.

Zóna nevyřčeného

Takto analyzuje situaci bývalý premiér Jean-Pierre Raffarin. „V jistém okamžiku bude třeba Francouze požádat, aby si vybrali mezi Pyrenejemi a Rýnem, mezi tím být jako Němci, anebo jako Španělé,“ tvrdí senátor UMP za departement Vienne. Přidat se na stranu Německa bylo v lednu efemérním těžištěm prezidentské kampaně Nicolase Sarkozyho. Z politiky Berlína, kterou považoval za obětní a kterou ostře kritizoval, udělal model hodní následování. Vzhledem k tomu, že tento argument vyzněl, co se volebních preferencí týče, spíš vlažně, ho Sarkozy brzy opustil. Levicový prezident má ještě větší problém ho prodat.

Z hlediska tohoto kontextu se François Hollande pohybuje v zóně nevyřčeného, a to jak na úrovni národní, tak evropské. Co se Evropy týká, prezident doufá, že Unie dokončí překážkový běh sestávající z litanie záchranných plánů, voleb a ústavních rozhodnutí, který ji čeká, aby tak investoři mohli opět zamířit na jih Evropy. Doufá, že mu tento evropský odklad umožní získat alespoň trochu manévrovacího prostoru pro uskutečnění jeho dvouletého plánu. Evropa bude představovat obhajitelnou vizi teprve tehdy, až prokáže svou efektivitu tím, že překoná krizi. V tu chvíli bude třeba požádat občany, aby opět stvrdili legitimitu projektu. Francouzi se opakování zkušenosti evropských referend děsí. Ovšem až se pravidla změní natolik, že německá vláda nebude mít jinou možnost než konzultovat s občany, stane se tato otázka nevyhnutelnou.