Bývaly doby, kdy se na tomto rozlehlém parkovišti tlačily stovky aut. Dnes až na pár vozů, roztroušených pod mdlým světlem pouličních lamp, zeje parkoviště prázdnotou. S výjimkou několika málo návštěvníků sousední pizzerie tu není živé duše.

Taxík? Číšník se na nás dívá, jako bychom spadli z měsíce. „V osm hodin večer nenarazíte v Gorizii na jediný taxík,“ říká. Tady den skončil. „Zkuste to na slovinské straně, v Nove Gorici, tam pracují non stop,“ dodává a mává přitom rukou směrem k hraničnímu přechodu, kterému tady všichni říkají Casa Rossa. „Vidíte? Tam za ním padaly v červnu roku 1991 první výstřely války na Balkáně.“

Dnes auta projíždějí tímto historickým místem takřka bez zastavení. Hranice už možná není vidět, avšak nikdy nebyla tak přítomna. Za přechodem Casa Rossa začíná jiný svět. Nalevo velká čerpací stanice („Otevřeno non-stop“), kde mají plné ruce práce, napravo obří billboard láká řidiče, aby zkusili své štěstí v kasinu Fortuna.

Všichni tady chodí do Perly, což je největší kasino v Nove Gorici a údajně i v celé Evropě. Hovoří se tu pouze italsky, jen dva krupiéři mezi sebou mluví slovinsky. Právě tak se v nepřetržitém proudu přelévají eura z peněženek hráčů do pokladen Perly, z Itálie do Slovinska, 24 hodin denně.

Na druhé straně hranice se s úderem deváté probouzí italské městečko Gorizia. Via Rastello, půvabná ulice vroubená starými středověkými domy, nabízí pohled přinejmenším tristní: 300 m dlouhá řada obchodů, z nichž tři čtvrtiny má stažené rolety. Vývěska na jednom z nich ještě slibuje „Happy days“, ale špinavé čtverce vitrín nenechají návštěvníka na pochybách, že krásné dny tohoto města jsou dávno pryč.

Podobný výraz je usazen i v hubené tváři Marka Mariniho, jenž má na starosti „přeshraniční vztahy“ regionu Gorizia. Marini, který je členem strany Zelených, mluví o zmařených příležitostech a městě, kterému otevření hranice se Slovinskem přineslo více škody než možností rozvoje. Přitom tudy skoro tisíc let až do roku 1947, kdy došlo k novému poválečnému přerozdělení území, žádná hranice nevedla. V té době italské městečko ztratilo celé své jugoslávské okolí, a nebylo na tom o mnoho hůř. Prázdné rozlehlé parkoviště za hraničním přechodem sloužilo Slovincům, kteří poměrně prostupnou železnou oponou projížděli za nákupy. „Výměna mezi oběma zeměmi tu tenkrát paradoxně fungovala daleko lépe.

Z Gorizie a Nove Gorici mohla být skutečně evropská města. Ale nic takového se nestalo. Rozpad komunistického bloku se tu projevil pouze tím, že mezi nimi byla zavedena nová autobusová linka.

Nova Gorica je v porovnání se svým italským protějškem město mladé. Žádná budova tu nestojí víc než 60 let. Výstavba začala za Titovy vlády od nuly. Dvě sesterská města, která jsou si navzájem tak málo podobná, by se dnes mohla stát městy partnerskými, říká Miriam Boziová, ředitelka obchodní komory v Nove Gorici, i když se to od té doby, co Berlusconi a jeho lidé převzali v roce 2007 kontrolu nad radnicí v Gorizii, zdá málo pravděpodobné.

Tato energická žena má ale stále velké plány. Nova Gorica zaznamenala za poslední roky 6% nárůst. Jeden velký developerský projekt sice spadl pod stůl, ale co na tom. Miriam Boziová má už v ruce další, a to doslova faraónských rozměrů. „Chtěli bychom tu postavit pyramidu, ještě větší, než byla Cheopsova, se dvěma fasádami krytými solárními panely, která by sloužila jako evropské muzeum letectví. Jedná se o investici 950 milionů euro,“ říká, jako by takový projekt byl pro malé městečko Nova Gorica samozřejmostí.

Mezinárodní“ autobusová linka zastavuje na náměstí Piazza Transalpina, kterým dříve procházela hranice. Právě zde se 1. května 2004 slavilo rozšiřování Evropy za účasti čestného hosta Romana Prodiho, který v té době předsedal Evropské komisi. Ani zde nejsou Gorizia a Nova Gorica naladěny na stejnou vlnu. Zatímco na italské straně nese náměstí stále název Piazza Transalpina, Slovinci svou polovinu přejmenovali na „Evropské náměstí“.