I když šlo v jeho době o pouhou utopii, o Evropě snil už Victor Hugo: "Jednoho dne budou kulky a bomby nahrazeny volebními hlasy, všeobecným volebním právem všech národů, ctihodnou arbitráží velkého a suverénního Senátu... Příjde den, kdy člověk uzří to, co dnes vidíme ve Spojených státech amerických, Spojené státy evropské, které se, tváří v tvář jeden druhému, drží za ruce přes hloubku svých moří, státy, které si mezi sebou směňují výrobky, obchod, průmysl, své umění i svá génia." Tato Evropa dnes existuje, ale právě zažívá svou první velkou krizi. Ať už bude výsledek této krize jakýkoliv, Evropa už dnes není pouhou virtuální myšlenkou či utopií. Je komplexní, ač nekompletní, stále se měnící realitou, tělesem, které se neustále konstruuje a které potřebuje více vůle i lásky.

Evropa je šancí. Myšlenka unie zemí na geografické a historické bázi a též na společných hodnotách demokracie a svobody byla tím, co nám Druhá světová válka přinesla pozitivního. Ale kdo se dnes rozpomene na zrod této unie, která se ze sedmi zemí dnes rozrostla na 27? Zdá se mi, že jde o ne zcela úspěšné těleso, které zůstává ohroženo možností vnitřní imploze a jehož populaci, zdá se, tvoří rozmazlené děti. Někteří mladí Evropané si neuvědomují, jaké štěstí měli narodit se v tomto svobodném prostoru, ve kterém se mohou volně pohybovat, kde se (až na výjimku Velké Británie a Švédska) platí jednotnou měnou, kde není válka ani hlad a kde stát podporuje občany v nezaměstnanosti.

Evropa státního a občanského sobectví

Vezmu si za příklad Francii, kterou znám nejlépe: tato země, navzdory všemu jinému, co bychom o ní mohli říci, má nejlepší zdravotní systém na světě a též nejlepší sociální systém, s výjimkou několika problémů hlavně v oblasti péče o občany důchodového věku. V této zemi může být kterýkoli občan přijat do kterékoliv nemocnice, bez toho, aby ho někdo žádal o kreditní kartu, a může být léčen i pokud nepracuje a nepřispívá do kasy nemocničního pojištění. Francouzské nemocnice mezi svými pacienty nečiní rozdíly a ke každému přistupují rovným způsobem. Je nutné to říci a opakovat, protože jde o jednu ze základních kvalit této země.

Někteří z Evropanů mají za to, že jde o něco, čeho už bylo jednou provždy dosaženo a že situace se může jedině zlepšit. Nakonec už nevyvíjejí žádnou snahu. Pěstují si své sobectví, odmítají se na sebe dívat kriticky, věnovat pozornost tomu, co se děje jinde, například v Africe, v Asii či v arabském světě. "Chtějí stále víc a víc," jak upozorňuje novinář a komentátor francouzské společnosti Francois de Closet. Ponětí o solidaritě se stále více vytrácí a oslabuje. Dříve, v 70. letech, vycházeli Evropané do ulic, aby protestovali proti latinsko-americkým diktaturám, proti válce ve Vietnamu, proti apartheidu v Jižní Africe, proti rasismu a diskriminaci v samotné Evropě. Byla to doba, kdy intelektuálové ponoukali k mobilizaci: J.P. Sartre, Michel Foucault, Jean Genet, Claude Mauriac, Maurice Clavel… Dnes takoví myslitelé chybí, stejně jako chybí velké manifestace a solidarita s těmi, kdo trpí.

Evropa nekřesťanská

Něco velice krásného jsme ztratili. Z Evropy solidarity a bratrství se stala Evropa státního a občanského sobectví. Někteří politici, zejména na pravé straně politického spektra, kteří hrají na strach, si z těchto vlastností vytvořili volební průmysl. Evropské hospodářství se vyvinulo částečně díky cizí pracovní síle, tedy díky imigraci. Mezi politickými vůdci je však jen málo těch, kdo by tento fakt uznávali a vzdávali čest těmto příchozím populacím. Děti těchto milionů imigrantů jsou dnes problémem. Co dělat s Evropany tmavé, černé nebo smíšené pleti? Jak se naučit žít s jinou kulturou a náboženstvím?

Evropa by se měla naučit nastavit sama sobě zrcadlo: její obraz, její lidská podoba, není už jen bílá a křesťanská. Je výsledkem mísení a mají na ní podíl různé kultury. V ulicích je to vidět jasně, avšak říkáme si, že tito lidé Evropou pouze procházejí, jistě se brzy zase vrátí zpět do svých vesnic a zapadákovů. Velká mýlka! Tito lidé jsou Evropany, Evropa je jejich zemí a spolu s dvojitou či trojitou kulturou mají evropskou národnost. Jsou ilustrací globalizace ne v průmyslovém či finančním, ale v lidském smyslu. Ne technologie, ale člověk je skutečný světový kapitál.