Kvůli výrobě biopaliv – či agropaliv – se často kácí lesy, aby se pro kýžené plodiny udělalo místo. To je také důvod proč se dají jen stěží označit za „trvale udržitelná“. Ve snaze situaci napravit Evropská komise tento týden ohlásila, že zavede systém certifikace „skutečně“ udržitelných biopaliv. Avšak bere tento nový krok Bruselu v potaz kritiky stupňů udržitelnosti biopaliv?

Stále nikoliv, tvrdí Jan Ros, vedoucí projektu Bio-energie z Nizozemské agentury pro posuzování stavu životního prostředí (PBL). Zajisté, certifikace možná umožní zabránit tomu, aby lesy nepadly za oběť palmovému oleji či oleji z řepky olejné určených do nádrží automobilů. Ale lze si také představit, že se tato řepka bude pěstovat na půdě, kde dříve rostlo obilí, ze kterého se vyrábí potraviny. A že toto obilí se tedy bude muset přestěhovat na jinou zemědělskou půdu, které zase budou muset možná ustoupit stromy. V tomto případě se emise skleníkových plynů nesnižují, což má přece být cílem používání biopaliv. Naopak se zvyšují. A směrnice Evropské komise tento „nepřímý dopad“ stále nebere v potaz.

„Je to zdroj obav,“ konstatuje Ros. A takový je ostatně i názor Komise, která studuje doplňková kritéria, aby mohla udržitelnost biopaliv definovat s větší přesností. Není to jednoduchá věc, říká Ros, který pravidelně hovoří s bruselskými odborníky. Podle Rose je třeba vytvořit modely, které by umožnily spočítat data světové zemědělské produkce. „Jestliže například obilnina uvolní své místo řepce, je třeba si položit otázku, jestli to nepovede ke zvýšení poptávky po obilninách na světových trzích.“ Tyto modely jsou velice složité, protože musí počítat s mnoha faktory, jako například růst světové populace. „Ale alespoň umožňují provést vyhodnocení rizik,“ vysvětluje Ros.

Předpokládejme, že všechny modely ukazují, že zvyšující se produkce biopaliv vede nepřímo k vymizení přírodních zón na jiných místech. Co tedy mohou pro nápravu věci učinit političtí představitelé, jako třeba Evropská komise? Řešení může spočívat v intenzifikaci zemědělské výroby, tak aby na stejné ploše byla větší úroda. Ale jestliže k tomu bude zapotřebí více umělých hnojiv, tak dojde k ještě většímu zvýšení produkce skleníkových plynů.

Ostatní možnosti spočívají ve větším využívání odpadních produktů získaných při pěstování potravinářských plodin, ale to se musí teprve ještě rozvinout; či omezení pěstování plodin určených k výrobě biopaliv pouze na půdu, která je nevhodná pro potravinářskou výrobu.

Evropa by také mohla jednoduše zvýšit své cíle ve snižování emisí. Či ještě odměnit země, které díky zvyšování produktivity svého zemědělství nebudou využívat novou půdu. „Zdaleka to nebude nic jednoduchého,“ opakuje Ros. „Ale jedná se o novou výzvu nezbytnou pro trvale udržitelný rozvoj. Nejen, že každý výrobní řetězec musí být čistý, ale musíme se také ptát, kolik takových řetězců si svět může dovolit.“