Katalánsko dělá EU starosti

Krize fungují jako nástroje schematizace: německá verze příběhu o evropské krizi je bajkou s ponaučením, založenou na přesvědčení, že za hospodářské mdloby může fiskální nezodpovědnost jižanských hříšníků, které je třeba potrestat. Na základě tohoto falešného scénáře jsou řešení stále těžší a těžší, chybějí mechanismy solidarity, občané některých severních členských států nevěří ostatním, na Jihu se začíná objevovat protiněmecké (či protievropské) cítění a v řadě nedávných voleb zabodovali extremisté. Španělsko je svým způsobem mikrokosmem krize eura: neshoda zinscenovaná Katalánskem vykazuje s tímto příběhem řadu paralel.

Přímé příčiny katalánských hospodářských problémů spočívají podle jedné bruselské analýzy v hluboké recesi způsobené splasknutím obří realitní bubliny a dlouholeté práci hned několika vlád, nikoliv tedy více než diskutabilní fiskální loupeži (ačkoli systém financování je nedokonalý a velikost fiskálního deficitu může být sporná), kterou se ohánějí separatisté, aby ospravedlnili své požadavky. Z toho důvodu EU zareagovala na tuto polemiku nejprve údivem, který přešel v nejhorším okamžiku španělské krize v obavu.

Katalánsko samozřejmě není Německo: především na vlastní kůži zakouší zkázu krize a nezaměstnanosti. Ale v řadě dalších věcí tuto analogii uplatnit lze: bohatý Sever chce zase jednou omezit své solidární transfery.

Brusel tuto debatu sleduje se znepokojením: „Katalánsko je dalším zdrojem obav. Španělsko mělo beztak dost problémů, a teď musí jeden z jeho nejbohatších regionů žádat stát o pomoc a přitom téměř ve stejný den vyhrožuje nezávislostí a navrhuje takzvaný fiskální pakt, který spočívá zejména v nižších příspěvcích do státní pokladny. Teď, když ohledně zdraví veřejných účtů panují pochyby,” uvádí nejmenovaný diplomat.

Předseda Generalitat [vlády autonomního společenství Katalánsko] Artur Mas se několikrát vydal do Bruselu ve snaze nalézt pochopení pro svůj požadavek nového systému financování. Mas se setkal s předsedou Komise José Manuelem Barrosem a předsedou Parlamentu Martinem Schulzem. Prakticky s celou evropskou scénou. Ovšem kromě obvyklé vypočítavé dvojznačnosti oslovené zdroje nevzpomínají ani jedinou zmínku o secesionistických aspiracích Katalánska.

„Nezřekneme se toho, čím jsme… Naším heslem je více Katalánska a více Evropy,” prohlásil Mas během jedné z těchto návštěv před novináři. Znamená to „méně Španělska”? padla jedna otázka. „Nikoliv. Jsme pozitivně založení, upevňujeme své postavení, nic nenegujeme,” prohlásil. Z toho důvodu byla prvotní reakce Bruselu nedůvěřivá. A následovalo jasné varování: „Na některé z katalánských požadavků lze nahlížet s jistými sympatiemi. Ale dostáváme se za nebezpečnou hranici. Snahu o zlepšení financování je možné pochopit, ale i Německo, jehož spolkový fiskální systém by mohl posloužit jako vzor, připouští, že nelze jen tak překročit tenkou hranici požadavků na nezávislost, která v Bruselu vyvolává poplach kvůli riziku opakování podobného schématu v dalších regionech,” uvádí nejmenovaný evropský úředník.

Nezávislost Katalánska by - soudě podle elegantní formulace článku 4.2 Smlouvy o EU - představovala řadu právních problémů. Rozhodovací procedury v Unii směřují k využívání kvalifikované většiny, ovšem s výjimkou jediného bodu, který bude vždy vyžadovat jednomyslnost: vstup nových členů. Tyto překážky mohou fungovat jako retenční nádrže: předseda Komise vyjádřil svou doktrínu zcela jasně. Na jedné straně se jedná o „vnitřní” záležitost Španělska, ale na straně druhé by se v hypotetickém případě procesu secesionismu v jednom členském státě „muselo řešení hledat v rámci mezinárodního právního rámce”.

Podle vlády PP [Lidové strany] za problém španělského deficitu mohou autonomní společenství. Chyba. Vláda naznačila, že zahájí určitou recentralizaci pravomocí (s výmluvou na úkoly, které zemi uložil Brusel), což v Katalánsku vyvolává nedůvěru a zčásti vysvětluje její reakci. A zde opět nacházíme jednu znepokojivou paralelu: trojka posílá do Madridu muže v černém a zároveň vláda posílá své muže v černém do zachraňovaných regionů jako Katalánsko.

Názor

Je federalismus řešením?

„Parlament připravuje prohlášení o nezávislosti,“ zní dnešní titulek barcelonského deníku La Vanguardia. Tři nacionalistické strany včetně CIU (Konvergence a jednota), která řídí regionální vládu, pravděpodobně uveřejní deklaraci vyjadřující „ducha“ demonstrace na podporu katalánské nezávislosti, která se konala 11. září v Barceloně. Jelikož připravované regionální volby, které se mají konat tento podzim, by se mohly stát lidovým hlasováním o nezávislosti, deklarace pravděpodobně bude zahrnovat požadavek tohoto referenda.

Tato nová fáze krize, která panuje ve vztazích madridské vlády s úřady katalánské autonomní oblasti, zpochybňuje současný model územního uspořádání španělského království. V době hluboké hospodářské krize představuje takové napětí opravdový problém,myslí si Juan Luis Cebrián. Předseda tiskové skupiny PRISA a vlastník deníku El País se domnívá, že

[nová] státní smlouva bude nezbytná, pokud chceme bojovat se všem třemi krizemi, jimiž v současné době ve Španělsku trpíme – hospodářskou, instituční, i krizí evropského projektu. [...] Žádat o daňovou nezávislost v době, kdy Evropa chce, abychom se s ostatními dělili, se zdá být protimluv. […] Jedinečnost Katalánska se může dále vyvíjet pouze v rámci federálního státu, jelikož oddělení se od Španělska by vedlo k jeho trvalému zániku.

V reakci na Cebriánův článek seEnric Juliana podivuje nad těmito „náhlými projevy federalismu“. Náměstek šéfredaktora a madridský dopisovatel list La Vanguardia konstatuje, že

nad Španělskem se vznáší přízrak. [...] Je jím snaha zformulovat rychlou a inteligentní odpověď na nejistou katalánskou revoltu. To správné zaklínadlo se jmenuje federalismus. [...] Dříve znevažovaný asymetrický federalismus si začíná získávat mnoho nečekaných adeptů. [...] Základní pozice se nezměnily, avšak tón ano.