Tato země přes veškeré snahy bruselských eurobyrokratů a jejich domácích napomahačů zůstává již téměř osamělým ostrůvkem opravdové svobody ve světě, který se nejrůznějšími zákazy a – omlouvám se za ten termín – ale přímo regulacemi řítí do otroctví.

Dalo se proto čekat, že se současné krize na trhu tvrdého alkoholu budou snažit někteří Hegerové [český ministr zdravotnictví] a podobní využít a omezit jedno ze základních práv vybojovaných kdysi dávno na náměstích: zcela svobodný přístup k jakémukoliv chlastu kdekoliv a v kteroukoliv denní i noční hodinu. Už aby to bylo.

Částečná prohibice, kterou úřady ve stavu absolutního zoufalství vyhlásily v pátek večer, nemůže trvat donekonečna. Ale až skončí, bude ten pravý čas začít se úplně vážně bavit o tom, jestli z ní náhodou něco nezachovat. Protože to má dobré důvody a protože by to zemi mohlo civilizačně posunout, byť se nepochybně ozvou hlasy, že "zákazy nic neřeší", a uslyšíme mnoho příkladů ze světa, jak snahy o omezení dostupnosti tvrdého alkoholu narazily, jak se dají obejít, jak jen podpoří černý trh... Ostatně už včera žil facebook humornými narážkami, jestli je Miroslav Kalousek [alkoholu holdující ministr financí] ten pravý, kdo má kázat o nebezpečí snadného přístupu k tvrdému alkoholu.

Svoboda se nám vymkla z rukou

Možná opravdu není, ale tentokrát má pravdu. A i když bude v debatě určitě užitečné naslouchat i skeptikům a jejich argumentům a zkušenostem, v situaci, v níž jsme, bychom se měli spíš rozhlížet do zemí, kde se s tvrdým alkoholem skutečně zachází podle toho, čím je, tedy v zásadě docela nebezpečnou drogou, která se od těch ilegálních liší snad jedině tím, že z jejího prodeje stát vybírá mastné daně.

Jenže v Česku, tomto "liberálním ráji", se nám situace lehce vymkla z rukou. Což ovšem není náhoda, ale pravidlo místní verze "svobody". Patrně to bude mít nějakou souvislost s dalšími tuzemskými specifiky, například v Evropě ojedinělým počtem heren, v nichž lze svobodně prohrát výplatu i sociální dávky, nebo třeba i statečnému odolávání "módním trendům", které by nám mohly zabránit ve vychutnání cigarety po obědě přímo pod nosem spolustolovníka v zaplněné restauraci. Spíš než ostrov svobody už to ovšem připomíná skanzen, v čemž samozřejmě může někdo najít upokojení, ale možná je na čase se poohlédnout taky trochu jinde. (Autor přiznává, že není abstinent ani nekuřák.)

Nejdřív zakažte stánky

Kdo si chce vypálit oči nebo se rovnou zabít pančovanou vodkou, dokáže to nakonec, i když bude prodej tvrdého alkoholu rovnou zakázán. Ale snad by mu to mohl stát alespoň trochu ztížit, protože přece jen i s takovým hazardérem má pak jisté náklady, které jeho příspěvek ministerstvu financí neumoří.

Stejně jako v méně drastických případech "běžného alkoholismu". Zákaz stánkového prodeje tvrdého alkoholu by tedy mohl být první a celkem jednoduchý krok. A pak se můžeme začít bavit o tom, jestli by se třeba v Česku nehodil model ze zemí, které samy sebe jistě nepovažují za totalitní a kde si destiláty pořídíte třeba jen ve specializovaných licencovaných obchodech a v určitou dobu, což rozhodně není půl třetí ráno. Všechno lepší než dnešní stav.

To samozřejmě předpokládá, že kromě této úřední represe bude stát schopen plnit další svoje funkce, které zjevně v posledních letech přes všechny varovné signály zanedbával, že dokáže s černým trhem bojovat stejně úspěšně jako s drobnými pěstiteli marihuany. Protože tohle opravdu je problém, který se "svobodou" nemá společného vůbec nic.