V devatenáctém století hrála sociální imaginace zásadní roli v utváření národních společenství na evropském kontinentu, jak dokládá dílo Benedicta Andersona Imaginární společenství. Myšlenka je následující: občané jsou spojeni imaginárně, i když spolu neudržují osobní vztahy a sledují rozdílné zájmy. Tento aspekt je třeba myšlenkově rozvinout, formulovat a dát mu konkrétní podobu, ale v Evropě jsme tohoto stádia vlastně ještě nedosáhli. Mnoho představitelů poukazuje na ekonomické výhody evropské integrace, ale bojí se dotknout kulturních odlišností a jen zřídkakdy upozorňuje na, že evropský projekt má rovněž intelektuální a morální aspekty. Není to ostatně vůbec jednoduché. Sociálních a kulturních rozdílů existuje v Evropě mnoho.

Zde bych rád poukázal na dva kontrasty. První, horizontální, se týká rozdělení na severozápad a jihovýchod. Jedním z hlavních rozdílů mezi těmito dvěma regiony je ten, že první z nich vykazuje vysokou míru sekularizace. Mnozí se obávají toho, že by tento rys mohl mít pro společnost katastrofální důsledky. Když lidé přestanou věřit v Boha, méně se zajímají o osud druhých, tvrdí se často. Fakta přitom dokazují opak. Dobrovolnictví se například nejvíce rozvinulo v zemích, jako je Švédsko, Nizozemsko nebo Velká Británie.

Dalším rozdílem je, že občané severozápadních států cítí, že se jich více dotýká veřejný zájem. Projevují větší zájem o politiku a mají více příležitostí projevit a uplatnit svůj vliv. V tomto regionu existuje široká síť sociálních, kulturních a volnočasových aktivit a občanská společnost je zde vysoce rozvinutá. Není ostatně náhodou, že tyto státy bývají nazývány high trust societies [společnosti založené na důvěrných vztazích].

Důvěra a dynamičnost

Vzájemná důvěra, kterou si do jisté míry projevují podniky, soukromé osoby a další aktéři, přispívá k hospodářskému rozvoji. Především na severozápadě, a méně už v jižním a východním regionu nalezneme moderní, sekularizovanou, prosperující a demokratickou společnost, která bere velký ohled na profesionalitu, dynamičnost a lidskou důstojnost.

Propastné rozdíly můžeme sledovat nejen na úrovni horizontální, ale i vertikální. Položme si kupříkladu otázku, zda důvěřujeme Evropské unii. Mezi stupněm důvěry a vzdělání existuje vzájemný vztah. Z lidí, kteří odešli ze školy před dovršením patnácti let, dává důvěru najevo 37 %. Mezi studenty je to 63 %. Co se týká veřejného mínění, lze tento jev pozorovat v souvislosti s rozšiřováním Evropské unie. Nesouhlasí s ním zhruba polovina dotázaných. Tento postoj lze konstatovat především u lidí s nízkou úrovní vzdělání (51 %) a daleko méně u těch, kdo ve studiu pokračují (29 %). Lidé, kteří se cítí být ohroženi modernizací, projevují obvykle menší míru optimismu. To samé platí v důsledku i pro Evropu. Má-li se evropský projekt rozvinout, je třeba tyto dvě propasti překlenout.

K nastolení „horizontálního“ dialogu je podle mého názoru zapotřebí zavést skutečnou výměnu mezi obyvatelstvem severních a jižních regionů a západních a východních regionů našeho kontinentu. Je třeba důvěrně se sžít se způsobem života druhých, například tím, že strávíme rok v jiném evropském regionu. Je nutné věnovat bedlivou pozornost tomu, jak ideje, vnímání, hodnoty, ideály, tradice a ambice ovlivňují náš každodenní život.

Druhý dialog, kterého bych se rád dočkal, se týká vertikální propasti. Stále ještě existuje obří rozdíl mezi vnímáním procesu evropské integrace z pohledu vyšších společenských vrstev s dobrou životní úrovní a vzděláním na jedné straně a přístupem velkého počtu občanů, kteří mají nižší vzdělání a jsou vystaveni spoustě nejistot. Tuto propast nelze přemostit informováním veřejnosti nebo návrhem promyšlené komunikační strategie. Jestliže chceme, aby Evropa hovořila o imaginaci, je třeba vyjít ze zkušeností, očekávání, hodnot a obav obyčejných lidí.

Elitou opuštění lidé

Takový dialog může být úspěšný jen v případě, že se vedoucí představitelé začnou chovat jinak. Velká část populace se cítí být opuštěna moderními vládnoucími elitami, které zrovna nevynikají v empatii či sociální angažovanosti. Jejich vize světa je stejně tvrdá jako liberální.

Je takový dialog vůbec možný? Domnívám se, že kulturní dynamika, která vyústila v moderní život, v sobě zahrnuje jistý počet filozofických principů, které – ať už vědomě, či nevědomě – spousta Evropanů sdílí. Jedná se o klíčová slova jako svoboda, rozum, rovnost, samostatnost, angažovanost a lidská důstojnost. Diskuze by se měla týkat i prostředků, jak tyto principy uvést ve skutek.

Ostatně zahájení takového dialogu znamená, že evropskou integraci už nepovažujeme za „nezvratný proces”. Dějiny mají dialektický průběh. Mocipáni mají hlas, ale jejich poddaní též. Kdokoli by chtěl někomu evropský projekt vnutit jako nutnost, se nesmí divit, že tím zcela přirozeně znásobí počet přívrženců [euroskeptických] stran jako SP [nizozemská Socialistická strana] a PVV [pravicová populistická Strana pro svobodu].