V tom velkém cirkusu světových konferencí vypadaly zasedání Mezinárodní velrybářské komise (IWC) vždycky trochu směšně. Podařilo se jim totiž dosáhnout ještě menších výsledků než summitům o klimatických změnách či vyjednávání o míru na Blízkém východě. Rok po roce se její členové setkávají na nejkrásnějších místech planety, jen aby se shodli na tom, že si nemají vůbec co říci. Tento rok je však na dohled kompromis – poprvé od globálního zákazu lovu velryb v roce 1986. Předseda komise Christian Maquieira z Chile navrhl, aby těch několik států, které tento lov stále praktikují, bylo pro nastávajících 10 let donuceno omezit se na kvótu 1400 kusů ročně. Pak budou muset zcela přestat.

Dvě nesmiřitelné kulturní vize

Velrybářská komise byla po stoletích bezuzdného lovu vytvořena proto, aby bylo možné suroviny z tohoto mořského savce využívat udržitelným způsobem. Přesto se v roce 1986 IWC rozhodla lov velryb jednoduše zakázat, přičemž většina jejich členů, například Německo či Spojené státy, se již dříve tohoto lovu samy vzdaly: technický pokrok jim umožnil se bez surovin, které z tohoto savce pocházejí, obejít. Pro jiné ze zemí však bylo rozhodnutí opravdovým políčkem. Instituce, jejímiž členy se staly proto, aby mohly lovit podle pravidel, názorově otočila o 180 stupňů a stala se z ní ochranářská organizace. Odmítajíce podřídit se vůli většiny, dotyčné země se jednoduše rozhodly zákaz lovu velryb obejít.

Už několik desetiletí tak na sebe narážejí dvě nesmiřitelně odlišné kulturní vize. Jedni i nadále považují velryby za přírodní zdroj, stejně jako jsou sledi a krevety, zatímco pro jiné se z tohoto kytovce stalo posvátné zvíře. V Evropě a Severní Americe si lidé věší na zdi plakáty velryb, poslouchají jejich zpěv a účastní se pozorovatelských výprav, které nyní stovky cestovních kanceláří po celém světě nabízejí. Pro mnoho z nich se z velryb stali andělé nového světského ekologického náboženství, vyšší bytosti, poslové Matky přírody. Zoologové jsou obezřetnější: velryby jsou zvířata inteligentní, ne však více než lišky či divoká prasata, která se i nadále loví po celé Evropě.

Proti lovu tohoto druhu se nedá nic namítnout

Z Komise se tak stalo ještě mnohem podivnější uskupení. Japonsko neváhá hrát diplomatickou hru šekové knížky a podporuje členství malých ostrovů, které se hlásí k jeho vlastním zájmům. Odpůrci lovu velryb naopak také posílili své řady o země, které nemají přístup k moři, ale podporují zákaz lovu velryb. Zastáncům udržitelného lovu je jen těžké vysvětlit, co mají země jako jsou Švýcarsko, Lucembursko, Rakousko či Maďarsko co dělat v Mezinárodní velrybářské komisi.

Od té doby, co stále velrybáři nechytají víc než asi 2000 kusů ročně, populace kytovců znovu vzrostla: pro některé druhy je tento růst příliš pomalý, například pro velrybu černou žijící v severních částech Atlantiku, které zbývá už jen asi 350 jednotlivců. Jiné druhy rostou mnohem rychleji, například Minke velryba, které zmizení větších druhů prospělo a čítá nyní asi o 500 000 kusů více. Z pohledu ochranářů se tedy nedá proti jejímu lovu protestovat. Zastánci práv zvířat by však o to silněji měli odsoudit lov výbušnými harpunami, které zvířata vždy okamžitě neusmrtí a ta pak musejí dlouho a zbytečně trpět. To však platí i pro lišky a divoká prasata.