I na Španělsko šlo o jev dosti neobvyklý – poslanci parlamentu během svého zasedání debatovali o příčinách a důsledcích Války o španělské dědictví (1701-1714). Ta se obvykle pokládá za mocenský boj o následnictví na španělském trůně.

Poslanci vládních stran však tento týden své katalánské protějšky upozornili, že o žádný takový boj nešlo, ačkoliv Katalánsko, které v konfliktu vsadilo na špatnou stranu, kvůli němu nakonec ztratilo svou nezávislost. Ve Španělsku jsou dějiny stále živé.

Dvojí referendum

Artur Mas, předseda katalánské Generalitat [autonomní vlády], právě v Madridu absolvoval zcela neúspěšné jednání s premiérem Marianem Rajoyem, během kterého se mu nepodařilo vyjednat pro svou autonomní oblast novou daňovou smlouvu. Podle očekávání prohlásil, že „historická šance“ na zajištění bezpečné pozice Katalánska v rámci mnohonárodní španělské federace byla právě nenávratně ztracena.

V jeho domovském parlamentu v Barceloně Mas nato vyhlásil předčasné volby, které se bez pochyby stanou referendem o oddělení Katalánska od Španělska. Pokud by to pozornosti Madridu uniklo, Barcelona navíc odhlasovala vyhlášení skutečného referenda o katalánském sebeurčení. K daňové krizi a krizi eurozóny se tak návdavkem přidá ještě skutečná krize ústavní. V sázce je přežití španělského národního státu v jeho současné územní podobě.

Kdo je Mas

Argumenty této rodinné hádky jsou již dnes dosti zauzlené a často tendenční. S tím, jak racionální debata pomalu ustupuje politice, navíc narůstají emoce. Přesto však lze Mase stěží pokládat za posla revolučního separatismu.

Až dosud to byl úplně běžný nacionalista z koalice Konvergence a jednota CiU. Ztělesňoval katalánskou buržoazii a její tradičně opatrné merkantilistické hodnoty. CiU katalánské politické scéně dominuje od okamžiku samovlády, která byla vyhlášena v oblasti po pádu Frankovy diktatury na konci 70. let. V katalánské politice není strana spojená s požadavkem nezávistlost, je spíše ztělesněním filozofické rozporuplnosti a na národní scéně je známa politickou ohebností, díky níž v Madridu střídavě uzavírá spojenectví s pravicí i levicí.

Mas se podobně jako premiér Rajoy k moci dostal až na třetí pokus, v roce 2010. Tento technokrat byl zvolen za slib, že s Madridem vyjedná lepší daňové uspořádání. Stručně řečeno, katalánská vláda by si přála mít právo vybírat své vlastní daně, což je dosud dovoleno pouze Baskicku. Díky daňové autonomii se Baskům podařilo oživit svou skomírající průmyslovou ekonomiku a přeměnit ji v inženýrskou mocnost a nejvíce prosperující region ve Španělsku. Katalánsko naopak v žebříčku bohatství neustále klouže dolů.

Touha po baskickém modelu

Katalánská ekonomika se velikostí vyrovná té Portugalské a v současné době má nejvyšší dluh ze všech španělských regionů. Místní úřady i ekonomové se shodují na tom, že do kapsy by nebylo tak hluboko, kdyby se oblasti podařilo získat stejnou smlouvu jako Baskicku, které do společné kasy odvádí na obyvatele až desetkrát méně. Podle nich Katalánsko Madridu platí asi 18 miliard eur ročně, což se rovná 9 % výkonu místní ekonomiky – tedy množství, které převyšuje spravedlivý přesun peněz chudším regionům, jež mnoho federálních systémů omezuje na polovinu tohoto množství.

Ve chvíli, když se pokouší nastartovat pochod k národní suverenitě, se proto Mas ocitl před premiérem Rajoyem, kterého byl nucen požádat o záchranný plán ve výši pěti miliard eur. Kdyby šlo v celé věci pouze o peníze, vypadal by přísný katalánský lídr poněkud hloupě.

Separatistické tendence, které se nyní Mas snaží ovládat, sílily dlouho před začátkem finanční krize. Volání po nezávislosti se stalo částí hlavního politického proudu poté, co posílení katalánské autonomie, které místní socialistická vláda zavedla v roce 2006 a které podpořil jako španělský, tak katalánský parlament, zrušil madridský Ústavní soud.

Svátek separatistů

Masova strategie daňové smlouvy, se kterou by Rajoyova středopravicová vláda stejně nikdy nesouhlasila, proto vypadá jako taktický odrazový můstek k rozšíření hnutí za nezávislost. Jak široký tento proud už nyní je, zjistilo překvapené Španělsko tento měsíc během svátku Diada – každoročního uctění obětí katalánské porážky v roce 1714 – když se do ulic Barcelony vydalo přes milion separatistů. Avšak je Mas vůdcem zdánlivě živelného hnutí, nebo jej pouze následuje?

Strohý, disciplinovaný a hluboce věřící katolík, nyní šestapadesátiletý Artur Mas, byl nejprve studentem barcelonského Francouzského lycea, kde získal lásku k poezii Symbolistů a zvyk vyjadřovat se ve složitých souvětích. Poté studoval ekonomii.

Nebyl dlouholetým odpůrcem Franka – do CiU vstoupil až v roce 1987, brzy se však stal pomazaným nástupcem Jordiho Pujola, který byl předsedou Generalitat v letech 1980-2003. Pujol ztělestňoval katalánství, které se na rozdíl od separatismu snažilo budovat katalánskou kulturu, jazyk a dějinnou identitu v rámci španělského státu.

Zachytit dějiny

Až poté, co byla reforma o katalánské autonomii z ústavy vyříznuta, došel Mas stejně jako jeho bývalý mentor Pujol k názoru, že Katalánsko musí jít vlastní cestou. „Mas si vždycky přál nezávislost, ale rozhodnutí [Ústavního soudu] vyjmout slovo ,národ’ z textu ústavy bylo poslední kapkou,“ říká ekonom a dlouholetý obyvatel Katalánska Edward Hugh. „Návrh daňové smlouvy byl ve skutečnosti pouze způsobem, jak získat podporu větší části katalánské společnosti. Pak přišla demonstrace [ve svátek Diady] a bylo jasné, že velká část společnosti nestojí za ním, ale že ho předběhla. Myslím, že v tom okamžiku se odvážil udělat krok v před – vidí před sebou dějiny a snaží se je zachytit.”

Premiér Rajoy se však vynasnaží, aby se to Masovi nepodařilo. Premiérova náměstkyně Soraya Sáenz de Santamaríová ve čtvrtek varovala, že referendum může podle zákona vyhlásit pouze španělský stát. „Nejenže existují právní a institucionální prostředky, jak takovému referendu zabránit, ale je zde i vláda odhodlaná jich využít,“ prohlásila de Santamaríová výhružně.

Dějiny jistě budou mít poslední slovo. „Lídři jsou lidé, kteří interpretují význam dějinného momentu,“ řekl Mas při převzetí své funkce, a „je povinností vlády nezavírat dveře před vůlí lidu.“