Zpráva Budoucnost Evropy / 6

Unie hledá motivované lídry

V době, kdy proces zavádění jednotné měny a posilování institucí býval potřeboval pevné vedení, Evropě skutečný ‚leadership‘ chyběl. Vzhledem ke krizi eura a k možnému riziku roztříštěnosti Unie nastal čas, aby národní političtí představitelé udělali prostor skutečně nezávislým evropským institucím.

Zveřejněno dne 23 června 2010 v 13:07

Rozhodující urychlení evropské integrace, založené na novém sdílení suverenity, je jedinou přesvědčující odpovědí na spekulativní tlaky vyvíjené na jednotnou měnu. Dokonce i Mezinárodní měnový fond požádal vlády, aby urychlily přechod z měnové unie na unii ekonomickou. Jiná cesta neexistuje. Zkušenosti z minulosti a nyní i s krizí, které donutily Evropu jednat proaktivně, mohou být přínosem. Tentokrát je však na cestě k novému elánu nutno čelit proměnlivému veřejnému mínění, uvolněné unijní soudržnosti, odmítání integrace považované za svěrací kazajku, nárůstu radikálně populistických hnutí, která propagují lokalismus a separatismus (viz výsledky voleb v Belgii) a rovněž rozsáhlé trestuhodné lhostejnosti.

K tomu se přidávají otazníky kolem Německa: zamilovaný románek s Evropou skončil, nebo pokračuje s tím, že poupravil své směřování a za styčný bod si zvolil kulturu stability po německém způsobu? Mám pocit, že se kancléřka Angela Merkelová nadále angažuje v obraně eura, přičemž se neopírá o rétoriku solidarity, ale o výhody úspornosti pro občany EU. Jestliže se dnes rozběhla skutečná debata o budoucí hospodářské a finanční politice Unie, pak zásluha za to patří právě jí.

Strach z vlastního stínu

Vzhledem k závažnosti krize, která postihla euro, musíme rovněž identifikovat chyby – už jen proto, abychom je neopakovali – a snažit se pochopit, kde jsme se zmýlili. Velké národy měly strach z vlastního stínu; Evropa se ocitla bez kormidelníka v době, kdy zavedení jednotné měny a posílení institucí vyžadovalo krok vpřed; zapletla se do hádek, mezi nimiž lze na prvním místě jmenovat neslavné spory týkající se válečného konfliktu v Iráku v roce 2003.

Každá z těchto chyb vedla k dalším, přejděme nyní k některým z nich: 1) nadnárodnost (neboli sdílená suverenita) obětovaná ve jménu mezivládní spolupráce a vedoucí k oslabení role Evropské komise, která má být garantem všeobecných zájmů; 2) podcenění, neřkuli ignorace toho, že se veřejnost staví proti rozšiřování evropských hranic směrem na východ, a to navzdory neúspěchům spojeným s rozšiřováním Unie o Bulharsko a Rumunsko; 3) oslabení hodnověrnosti Evropy zapříčiněné nevyvážeností mezi rituálním opakováním cílů – Evropa, která se světem komunikuje prostřednictvím jediného hlasu, společné zastoupení v mezinárodních institucích atd. – a skutečnými výsledky; 4) postupně se vytrácející přesvědčení, že národní zájmy je třeba hájit budováním Evropy, a ne ochranou korporativistických zájmů; 5) nedostatečné využívání potenciálu, jaký nabízejí univerzitní výměny typu Erasmus, které jsou zásadní z hlediska budování budoucího evropského veřejného mínění; 6) neblahé zaměňování multietnické a multikulturní společnosti, podporované zevšeobecňujícím a neprůhledným přístupem evropské politiky v oblasti imigrace; 7) a nakonec omyl ze všech nejzhoubnější: vlády usnuly na vavřínech, ačkoliv věděly, že zavedení eura představuje promyšlené riziko, jistotu proti starým démonům, nástroj stabilizace, který měl být doplněn o společnou hospodářskou a finanční politiku. Moc se toho neudělalo, a především se brala na lehkou váhu pravidla eurozóny. Bylo zapotřebí útoku spekulantů na jednotnou měnu, aby vyšlo najevo, že instituce zaručující stabilitu eura nebyly na takovou situaci uzpůsobeny.

Newsletter v češtině

Čas splacení dluhů

A dnes je třeba splatit účty. Nepřáteli Evropy jsou tedy ti, kdo se prezentují jako rozluštitelé zevšeobecňujícího jazyka oficiálního evropeismu, a nikoliv ti, kdo dali přednost nelehce stravitelným pravdám, například těm v podobě prohlášení bývalého italského prezidenta Carla Azeglia Ciampiho o nutnosti ekonomické vlády či prohlášení Angely Merkelové, v němž odmítá přijetí Turecka do EU. Evropeismus se opět ocitl na zkušební lavici. Dnes se jedná o to, prověřit jeho schopnost znovu nalézt cestu, která byla přesvědčující pro trhy i veřejnost, a trpělivě hledat politickou a sociální harmonii mezi členy sedmadvacítky. Budou k tomu mít vlády odvahu a potřebnou jasnozřivost?

Posilování paktu stability a růstu může být trvalého rázu pouze tehdy, pokud jej doprovází nová vůle investovat do završení měnové unie, do využívání ještě netknutého potenciálu jednotného trhu a do rozvoje politické unie. Nelze-li Unii transformovat v nadnárodní stát, je nicméně možné posílit její jednotu. Politika bude muset akceptovat skutečně nezávislé evropské instituce, a tudíž udělat krok zpět. Uvidíme, co se stane, až bude Evropská komise zkoumat národní rozpočty dříve, než o nich budou vést diskuzi parlamenty členských států!, uvidíme, jak se Itálie vypořádá s perspektivou – která zůstává prozatím otevřená – společné ekonomické vlády a jak si udrží potřebné vztahy s Francií a Německem. Opětovné respektování Maastrichtských kritérií a znovuobjevení ctností integrace by potvrdily vítaný návrat k cestě, po níž se úspěšně vydalo už několik generací.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma