Rozhodující urychlení evropské integrace, založené na novém sdílení suverenity, je jedinou přesvědčující odpovědí na spekulativní tlaky vyvíjené na jednotnou měnu. Dokonce i Mezinárodní měnový fond požádal vlády, aby urychlily přechod z měnové unie na unii ekonomickou. Jiná cesta neexistuje. Zkušenosti z minulosti a nyní i s krizí, které donutily Evropu jednat proaktivně, mohou být přínosem. Tentokrát je však na cestě k novému elánu nutno čelit proměnlivému veřejnému mínění, uvolněné unijní soudržnosti, odmítání integrace považované za svěrací kazajku, nárůstu radikálně populistických hnutí, která propagují lokalismus a separatismus (viz výsledky voleb v Belgii) a rovněž rozsáhlé trestuhodné lhostejnosti.
K tomu se přidávají otazníky kolem Německa: zamilovaný románek s Evropou skončil, nebo pokračuje s tím, že poupravil své směřování a za styčný bod si zvolil kulturu stability po německém způsobu? Mám pocit, že se kancléřka Angela Merkelová nadále angažuje v obraně eura, přičemž se neopírá o rétoriku solidarity, ale o výhody úspornosti pro občany EU. Jestliže se dnes rozběhla skutečná debata o budoucí hospodářské a finanční politice Unie, pak zásluha za to patří právě jí.
Strach z vlastního stínu
Vzhledem k závažnosti krize, která postihla euro, musíme rovněž identifikovat chyby – už jen proto, abychom je neopakovali – a snažit se pochopit, kde jsme se zmýlili. Velké národy měly strach z vlastního stínu; Evropa se ocitla bez kormidelníka v době, kdy zavedení jednotné měny a posílení institucí vyžadovalo krok vpřed; zapletla se do hádek, mezi nimiž lze na prvním místě jmenovat neslavné spory týkající se válečného konfliktu v Iráku v roce 2003.
Každá z těchto chyb vedla k dalším, přejděme nyní k některým z nich: 1) nadnárodnost (neboli sdílená suverenita) obětovaná ve jménu mezivládní spolupráce a vedoucí k oslabení role Evropské komise, která má být garantem všeobecných zájmů; 2) podcenění, neřkuli ignorace toho, že se veřejnost staví proti rozšiřování evropských hranic směrem na východ, a to navzdory neúspěchům spojeným s rozšiřováním Unie o Bulharsko a Rumunsko; 3) oslabení hodnověrnosti Evropy zapříčiněné nevyvážeností mezi rituálním opakováním cílů – Evropa, která se světem komunikuje prostřednictvím jediného hlasu, společné zastoupení v mezinárodních institucích atd. – a skutečnými výsledky; 4) postupně se vytrácející přesvědčení, že národní zájmy je třeba hájit budováním Evropy, a ne ochranou korporativistických zájmů; 5) nedostatečné využívání potenciálu, jaký nabízejí univerzitní výměny typu Erasmus, které jsou zásadní z hlediska budování budoucího evropského veřejného mínění; 6) neblahé zaměňování multietnické a multikulturní společnosti, podporované zevšeobecňujícím a neprůhledným přístupem evropské politiky v oblasti imigrace; 7) a nakonec omyl ze všech nejzhoubnější: vlády usnuly na vavřínech, ačkoliv věděly, že zavedení eura představuje promyšlené riziko, jistotu proti starým démonům, nástroj stabilizace, který měl být doplněn o společnou hospodářskou a finanční politiku. Moc se toho neudělalo, a především se brala na lehkou váhu pravidla eurozóny. Bylo zapotřebí útoku spekulantů na jednotnou měnu, aby vyšlo najevo, že instituce zaručující stabilitu eura nebyly na takovou situaci uzpůsobeny.
Čas splacení dluhů
A dnes je třeba splatit účty. Nepřáteli Evropy jsou tedy ti, kdo se prezentují jako rozluštitelé zevšeobecňujícího jazyka oficiálního evropeismu, a nikoliv ti, kdo dali přednost nelehce stravitelným pravdám, například těm v podobě prohlášení bývalého italského prezidenta Carla Azeglia Ciampiho o nutnosti ekonomické vlády či prohlášení Angely Merkelové, v němž odmítá přijetí Turecka do EU. Evropeismus se opět ocitl na zkušební lavici. Dnes se jedná o to, prověřit jeho schopnost znovu nalézt cestu, která byla přesvědčující pro trhy i veřejnost, a trpělivě hledat politickou a sociální harmonii mezi členy sedmadvacítky. Budou k tomu mít vlády odvahu a potřebnou jasnozřivost?
Posilování paktu stability a růstu může být trvalého rázu pouze tehdy, pokud jej doprovází nová vůle investovat do završení měnové unie, do využívání ještě netknutého potenciálu jednotného trhu a do rozvoje politické unie. Nelze-li Unii transformovat v nadnárodní stát, je nicméně možné posílit její jednotu. Politika bude muset akceptovat skutečně nezávislé evropské instituce, a tudíž udělat krok zpět. Uvidíme, co se stane, až bude Evropská komise zkoumat národní rozpočty dříve, než o nich budou vést diskuzi parlamenty členských států!, uvidíme, jak se Itálie vypořádá s perspektivou – která zůstává prozatím otevřená – společné ekonomické vlády a jak si udrží potřebné vztahy s Francií a Německem. Opětovné respektování Maastrichtských kritérií a znovuobjevení ctností integrace by potvrdily vítaný návrat k cestě, po níž se úspěšně vydalo už několik generací.