Byl zpět. V jednacím sále klubu CDU-CSU v Bundestagu [25. září během jednoho ze vzácných vystoupení na veřejnosti při příležitosti slavnostní ceremonie na jeho počest] seděl jeden z posledních velkých Evropanů z řad německých křesťanských demokratů obklopen batalionem euroskeptiků, kteří mu během jeho návštěvy Reichstagu ze slušnosti tleskali.

Helmut Kohl se nyní o svůj sen evropského sjednocení strachuje. Právem.

Jako milovník metafor nepromarnil příležitost vyprávět o obou stranách mince: o německé a evropské jednotě. Bylo to poutavé přirovnání a on sám by mu býval rád věřil. Nebylo však pravdivé.

Jednota Německa není rubem jednoty evropské, ale spíše její antitezí. Znovusjednocení Německa není jen jednou z hlubokých příčin evropské krize, ale také důvodem, proč nejsme schopni se z ní vymanit. Taková je tedy tragédie bývalého kancléře: uskutečnění jeho politického veledíla (německého znovusjednocení) rozbíjí jeho největší politický sen (evropské jednoty).

Dávky na východ

Ukvapené znovusjednocení Německa vyšlo na téměř dva biliony eur na pomoc svým východním zemím. Je to ukázkový příklad špatného hospodaření v dějinách. Tento rekord však co nevidět pokoří evropská katastrofa. Lze se ještě divit, že němečtí občané, kteří už museli (a stále ještě musejí) platit za znovusjednocení, už odmítají vytahovat peněženku kvůli Evropě?

Jsem si jist, že někdejší Spolková republika by v podobě před sjednocením zvládala krizi eura lépe. Měli bychom bankovní a rozpočtovou unii, dluh Řecka by byl smazán. Evropská integrace byla posledním raison d'être někdejší Spolkové republiky. Krize by byla příležitostí k institucionální obnově Evropské unie.

Samostatná velmoc

Místo evropské jednoty jsme přistoupili k jednotě národní. Změnili jsme hlavní město a zároveň i politickou kulturu, která má od té doby blíže k Moskvě než Bruselu, Paříži nebo Londýnu.

V hlavě mi utkvěla odpověď, kterou mi před několika lety dal jeden poslanec a čelný představitel CDU, když jsem se ho ptal, jak sladit hospodářskou politiku zemí v evropském prostoru: Německo nespolupracuje na evropské úrovni, nýbrž na úrovni G20, dvacítky nejvyspělejších zemí světa. Německo už se nepovažuje za člena Evropské unie, ale za samostatnou velmoc, kterí jedná rovný s rovným s Američany, Rusy, Číňany, aniž by se při tom ohlížela na malé protivy v podobě evropských států.

A jak k tomu došel? Německé znovusjednocení narušilo základní rozměr evropské dynamiky, která spočívala na rovnováze mezi pěti největšími členskými státy (západní Německo, Francie, Británie, Itálie, Španělsko). Není náhodou, že Britové po znovusjednocení Německa ztratili o evropský projekt veškerý zájem. S klesajícím zájmem Britů se tato nerovnováha ještě prohloubila.

Odmítaná role lídra

Německo dnes produkuje více než čtvrtinu evropské ekonomiky, ale zdráhá se vzít na sebe roli lídra. Tu roli v Evropě mít nechce. Někdejší Spolková republika by se chovala jako jeden z partnerů, jako dnešní Nizozemsko. Kriticky, ale konstruktivně.

Musím přiznat, že jsem dlouho patřil k těm, kteří Kohlově metafoře o dvou stranách jedné mince věřili. Na začátku 90. let bylo nemyslitelné, aby se Německo odtrhlo od hlavního proevropského proudu. Tento posun nastal částečně s nástupem východoněmeckých politických představitelů, jako je Angela Merkelová, kteří neměli k evropskému projektu osobní vztah a od evropské integrace se odvrátili.

Spojení s bývalým východním Německem však k vysvětlení vývoje nestačí. Priority se změnily i v západních spolkových státech. Jeden z důvodů je hospodářský. Kvůli břemenu sjednocení přijalo Německo jednotnou měnu s nadhodnoceným kurzem. Výsledkem bylo, že během deseti let spočívala německá politika ve zvyšování konkurenceschopnosti, namísto aby se snažila posílit produktivitu evropského celku.

To je jedna z hlavních příčin současné krize.

Sjednocení Německa a sjednocení Evropy spolu nejdou ruku v ruce, obě se z hospodářského hlediska zvrtly. Podle mého názoru se budoucí historici budou na znovusjednocení a zásluhy kancléře Kohla dívat kritičtěji než ti dnešní.