Vzpomínka na letošní květen zůstane v análech evropských muzeí zapsána černým písmem. V noci z 19. na 20. května se neznámý zloděj vloupal do pařížského muzea moderního umění, které v klidu obral o pět mistrovských pláten – po jednom díle od Braqua, Légera, Matisse, Modiglianiho a Picassa – v celkové hodnotě pět milionů euro. Po loupeži vyvstala otázka, proč se zloděj rozhodl právě pro mistrovská díla, která jsou na autorizovaném trhu neprodejná. Odpověď na tuto záhadu má jméno „artnapping“: zloději po akci vyvinou nátlak na muzea nebo pojišťovnu, které raději vyplatí tučnou částku „prostředníkovi“ výměnou za vrácené dílo, než aby zaplatili majiteli díla daleko vyšší odškodnění. Ovšem – a právě v tom je ten problém – v případě pařížského muzea moderního umění pojišťovna chybí.

Veřejná muzea nemají peníze

Vystavené obrazy nebyly ani pojištěny, ani chráněny. Poplašný systém podle všeho nefungoval už od března.Tato aféra poukazuje především na to, že se evropská muzea potýkají s hazardním nedostatkem financí. Ve světě umění dochází k rozkolu: zatímco veřejné instituce bojují s rozpočtovými škrty a úbytkem mecenášů, soukromá muzea zažívají rozmach. Miliadář François Pinault, který vlastní mimo jiné módní značku Gucci a Yves Saint Laurent, tak například vystavuje svou rozsáhlou soukromou sbírku ve dvou skvostných soukromých muzeích v Benátkách. Bernard Arnaut, majitel značky Louis Vuitton, si chce zase nechat pro svou uměleckou nadaci postavit v Paříži speciální budovu. I v Německu vyrůstají takové extravagantní nazdobené soukromé instituce jako houby po dešti a mezi sběrateli tu vládne tvrdá konkurence. Od té doby, co Christian Boros přetvořil bývalý berlínský bunkr ve výstavní prostor, se vede boj o to, kdo své vlastní já představí výstředněji. Umělecké sbírky vystavené v těchto soukromých muzeích se staly nezbytným symbolem určitého sociálního statutu.

Poměr sil se proměnil. Zatímco se soukromí sběratelé opájejí šampaňským a vernisážemi, veřejné instituce stojí na okraji propasti. Hamburská Kunsthalle právě nedávno oznámila, že hledá řešení, jak zabránit dočasnému uzavření galerie současného umění, které jí z finančních důvodů hrozí. Město totiž potřebuje snížit rozpočet o 220 000 euro. Znamená to, že je veřejným muzeím odzvoněno?

Chrámy soukromého vkusu se řídí trhem

Situace není z pohledu ředitele Kunsthalle Huberta Gassnera nijak růžová. Dříve sběratelé nabízeli veřejným muzeím díla a finanční prostředky. Dnes si raději založí vlastní nadaci. Mohl by rozpad občanské společnosti udělat tečku za muzei jakožto institucemi? Jedna věc je jistá: nové chrámy soukromého vkusu nebudou moci nahradit veřejná muzea. Velké soukromé sbírky jsou si často až markantně podobné. Mnoho sběratelů totiž dává na rady galeristů, kteří jim doporučují „dobrá díla“, o něž je rvačka už na trhu. Tyto konformní sbírky mají po pravdě řečeno jen málo společného s muzei chápanými jako místa, jako vizuální paměť společnosti, kde jsou díla vybírána po diskuzi s odborníky a vystavována proto, že nesou určitý vzkaz.

Muzea podobná tomu v Hamburku, které založili štědří občané, byla místem, kde se mohla občanská společnost prezentovat nad rámec soukromých zájmů oligarchů. Pouze veřejná instituce a její mnozí ředitelé, kurátoři a mecenáši má prostředky na to, aby mohla nabídnout tak živou a rozmanitou sbírku, jakou je například sbírka berlínské Neue Nationalgalerie. Jedině na takových místech můžeme ocenit bohatství moderního uměleckého proudu v Berlíně dvacátých let. Na druhou stranu dal boom, který panuje v posledních letech na trhu s uměním, vzniknout nové generaci drobných sběratelů a amatérů umění. Pokud by s nimi muzea dokázala dobře spolupracovat, mohla by se opět stát tím, čím bývala dříve: místem uchovávajícím formy a vyobrazení, do nichž společnost promítá svou představu sebe sama.