Vyberte si jazyk
Aleppo, Damašek… mrtvá těla v ulicích, části měst v rozvalinách, bombardování naslepo… Nesnesitelné výjevy a hrůzné příběhy, které připomínají nejtemnější hodiny Sarajeva a Grozného. Zkáza města. A nic. Žádná reakce. Spojené státy si žijí svou předvolební kampaní a Evropané, i kdyby chtěli zasáhnout, nemají jak.
Bezmoc Evropy má vliv na protahování konfliktu, a k tomu nese svůj díl viny na tom, že se politický spor přetavil v naprosto nevyrovnaný vojenský konflikt. Americké absence a evropské bezmoci už dokázala náležitě využít ruská „Potěmkinova demokracie“.
Ať už je po amerických volbách
Evropa má svou diplomacii a politiku a přitom je nahá. Čeká na listopad, jako by se čekalo na Godota. Upíná se k naději, že se Spojené státy po volbách rozhýbou nebo že povstalci začnou mít navrch. Nic víc se neví. Jisté však je, že se Evropa musí této nesnesitelné strategické bezmoci rozhodně zbavit.
Strategická slabina evropských států netkví jen v tom, zda (ne)jsou schopny vést operace na nastolení a udržení míru. Stává se jádrem tektonických pohybů, které mění strategický svět.
Spojené státy to pochopily a nejen to, také zareagovaly přesunem těžiště bezpečnostní politiky z Atlantiku na Pacifik. A po Evropanech žádají větší zodpovědnost za svůj region. A ti na to odpověděli leda přeformulováním hesla „utrácet méně a utrácet lépe“ na „inteligentní obranu“.
Obrana se řadí, silněji než měna, ke svrchovaným národním právům. Ponecháme ji tedy včetně jaderného odstrašování Severatlantické alianci a členským státům a zaměříme se na to, na čem se už Evropa shodla: „Evropa má na starosti plnění takzvaných petersbergských úkolů (mise k nastolení a udržení míru a humanitární mise, podle konference z roku 1992 v hotelu Petersberg u Bonnu) a NATO (to znamená i členské státy) udržování strategické rovnováhy,“ napsal letos v lednu Jean-Jacques Roche, francouzský profesor a expert na mezinárodní politiku.
Nová armáda
Nejde o to sloučit armády (nebo jejich části) členských států, ale vytvořit vedle nich zcela novou evropskou armádu s vlastním velitelským štábem, náborovým systémem, vojenskými školami a základnami, vlastními zpravodajskými orgány atd. Vycházíme z předpokladu užší spolupráce z počátku mezi deseti členskými státy (Německo, Belgie, Bulharsko, Španělsko, Francie, Řecko, Itálie, Nizozemsko, Polsko a Portugalsko), které by vyčlenily dvě desetiny svého HNP – tj. 8 - 20 % svého rozpočtu na obranu – na společnou evropskou armádu.
Její roční rozpočet by tak dosahoval přibližně 18 miliard eur. Připočteme-li Brity, dostaneme více než 21 miliard eur. To není tak málo, když si uvědomíme, že by tyto prostředky měly být použity především na rozmístění vojenských sil.
Tak se zrodí evropská zahraniční politika
Společný vojenský nástroj by státy donutil k diskuzi a společnému rozhodování o mírových misích. A samozřejmě by přispěl ke vzniku společné zahraniční politiky. Členským státům by to také umožnilo financovat programy, na které už samy nestačí. Ve společné armádě by mohly využívat služeb, které sotva zajistí vlastními silami (satelitní sledování a komunikace, ochrana před biologickými, chemickými a jadernými zbraněmi, operace flotil letadlových lodí, zpravodajské služby atd.)
Politická odpovědnost za fungování evropské armády by měla v evropském kontextu připadnout šéfovi Evropské komise a eurokomisaři pro bezpečnost a obranu. Ti by měli rozhodovat o mírových misích. Jejich rozhodnutí by schvaloval Evropský parlament a rada států zapojených do užší spolupráce. Velké země by měly při hlasování silnější hlas a politický vliv.
Záloha pro NATO
Společná armáda by byla součástí NATO jako strategická záloha za podmínek daných členy Severoatlantické aliance. Užší spolupráce by byla nabídnuta všem státům EU, které by souhlasily s tím, že společná armáda bude součástí NATO.
Jistě se objeví názor, že Evropská unie má v krizi jiné starosti. Vytvoření společné evropské armády však může přinést celému evropskému projektu větší politickou hodnověrnost, a to i ekonomicky. Rozpočet EU by například naráz vzrostl více než o pětinu. Společná armáda by mohla přinést i ekonomický rozvoj a vybavit jižní státy důležitou infrastrukturou.
Německá kancléřka Angela Merkelová, její silný spojenec ve vládě ministr financí Wolfgang Schaüble, francouzský prezident François Hollande, italský prezident Giorgio Napolitano, předsedové vlád Itálie, Polska a Španělska Mario Monti, Donald Tusk a Mariano Rajoy… - ti všichni jsou prvotřídní lídři proevropsky založení. To se často neděje.
Pokud k nim připočteme britského premiéra známého svým pragmatismem, existuje řada důvodů si myslet, že nadešla ta správná chvíle. Manévrovací prostor je však úzký. Na jaře proběhnout volby v Itálii, pak bude řada na Německu…
Už jen první krok by zabral
To nás ale odvedlo daleko od současné syrské tragédie. Možná. Protože i když se Evropa nakrásně rozhodně uchopit bezpečnostní politiku do svých rukou, nějaký čas potrvá, než bude operativní. To je pravda. Lze se však domnívat, že výše načrtnutý evropský přístup k odpovědnosti by mohl mít bezprostřední účinek na země, které dnes brzdí veškerou iniciativu světa na zastavení smrtonosné politiky syrského režimu.
