Vyberte si jazyk
Na jatkách v Anderlechtu to zapáchá. Nejsou to však zbytky po porážce. Co zapáchá, je otročina, kterou tady odvádějí špatně placené Rumunky.
Ve dnech, kdy na „Jatkách“, jak jim obecně říkají Bruselané, probíhá trh, tu potkáte lidi všech barev pleti, jak kupují maso. Na tržišti v samém centru této čtvrti se dá nakoupit relativně levně. Jatka spravuje akciová společnost Abatan. Jateční linky provozují dvě společnosti: Abaco, s.r.o. (hovězí maso) a Seva, s.r.o. (vepřové).
V pronajatých prostorách tu maso zpracovává a prodává dalších asi 45 malých a středních firem. A právě tyto menší podniky mají zájem o levnou pracovní sílu z východní Evropy, zejména Rumuny. Ne vždy se při tom dodržují předpisy. To aspoň tvrdí dvě ze zaměstnankyň „Jatek“.
„Je nás hodně. Nikdo nemá smlouvu. Pracujeme na černo a za hodně špatný plat.“
První žena dostává osm eur (200 korun) na hodinu, druhá šest (150 korun), což je pod hranicí minimální mzdy. Nepřejí si, aby deník uveřejnil jejich jména, ani věk. „Ano, jsme vykořisťovány, ale mlčíme, aby nás neposlali zpět domů. Je tu dost lidí, kteří by nás hned nahradili. Nemůžeme si dovolit zůstat bez práce.“
Desetiminutová přestávka na oběd
Podle Codruty-Liliany Filipové z ženského sdružení rumunské sociálně-demokratické strany jsou příběhy Rumunek stále tytéž: často nemají pracovní smlouvu, pobývají v zemi nelegálně, jsou špatně placeny, pracují dlouho přesčas, mají právo jen na desetiminutovou přestávku na oběd a často pracují o víkendu. O placené dovolené nebo prémiích na konci roku se jim může leda zdát. A nadřízení jim zakazují mluvit rodným jazykem.
„Jednou jsem se dokonce pokoušela s ženami, které tu prodávají maso, navázat kontakt,“ vypráví Codruta-Liliana Filipová. „Chtěla jsem je pozvat na jednu rumunskou kulturní akci. V mžiku se tu objevil jejich nadřízený a chtěl, abych mu přeložila všechno, co jsem říkala, aby ‚si byl jistý, že nemám nekalé úmysly‘. Zajímalo by mě, co tím měl na mysli.“
„Pracuji deset hodin denně,“ říká žena, která si vydělává osm eur na hodinu.
„Já často jedenáct, hlavně o víkendu,“ dodává druhá. „Občas dělám i jako prodavačka a to si přijdu na trochu víc.“
Nejhůře jsou na tom ženy
Jedna ze zaměstnankyň svého zaměstnavatele chápe. „Je krize. Řeznictví mají větší výdaje, například za veterináře. Kdyby nám platili třináct eur na hodinu, možná by už žádný zisk ani neměli. A pořád si vydělávám lépe než v Rumunsku. Tam si vyděláte měsíčně sotva 150 eur (3 800 Kč), i když máte diplom. Není divu, že lidé odcházejí jinam.“
„Problémy jsou všude, nejvíce ale v odvětví zpracování masa. Lidé tam pracují ve velice těžkých podmínkách. Nejhůře jsou na tom ženy. V Belgii citelně chybějí řezníci a mnoho Rumunek dokáže na tuto poptávku reagovat. Ale nejedná se s nimi korektně,“ říká Filipová.
Není to jen belgický problém
„Chápu, že se ženy bojí mluvit. Lze je snadno nahradit někým jiným, kdo na stanovené podmínky přistoupí. Když se to vezme kolem a kolem, jsou ‚rády‘, že si vydělají na živobytí a ještě trochu ušetří. Ale je nutné, abychom na tuto situaci reagovali. Firmy, které se svými zaměstnanci zacházejí slušně, jsou pak obětí nekalé konkurence. Všichni mají zájem bojovat za stejné pracovní podmínky. Jinak přichází na řadu sociální dumping a podvody. A spolu s tím lidské utrpením,“ podotýká Filipová ze sdružení na ochranu žen.
„Nechci házet na zaměstnavatele špínu. Chápu, jaké jsou potíže v Evropě s prací. Belgie musí čelit konkurenci ostatních členských států.“ Trh podle ní narušuje například Německo, které v odvětví zpracování masa nestanovilo minimální mzdu. „Není to problém belgický, ale celoevropský,“ dodává.
Tento článek byl převzat se svolením vydavatele, všechna práva vyhrazena.
