Vyberte si jazyk
Evropou obchází strašidlo. Po referendech, v nichž lidé v roce 2005 odmítli Ústavu EU, se politiští lídři snaží na nynější krizi reagovat rozhodnutími, která nevyžadují souhlas lidu. Jde však o dlouhodobá řešení a ta nutně potřebují demokratickou legitimizaci.
Předseda Komise José Manuel Barroso se nedávno odvážil k radikálnímu kroku. Vyzval Evropskou unii, aby se stala federací. Německý ministr zahraničí Guido Westerwelle zase se svými deseti kolegy navrhl podstatné reformy, které by vedly k vytvoření tzv. dvourychlostní Evropy. Při souhlasu kvalifikované většiny států by část z nich svázala nová smlouva, a to i v případě, že se k nim jiné státy nepřidají. Podobně rozsáhlé změny ale nemohou být přijaty bez souhlasu občanů.
Nesrozumitelnou ústavu nebrat
Přímá demokracie je riskantní podnik. Evropa by neměla opakovat organizační chyby, které přispěly k debaklu v roce 2005. Ústavodárné shromáždění tehdy vyplodilo třistapadesátistránkový text psaný tuhým právnickým jazykem, ze kterého šla běžným lidem hlava kolem. A co horšího, nic a nikdo voliče nevedlo k tomu, aby o tak osudné volbě vážně přemýšleli. Debatám v jednotlivých zemích tak dominovaly tehdejší domácí politické boje.
Tentokrát by se však Evropa měla řídit úspěšným experimentem se vznikem nové ústavy, který proběhl v Jižní Africe na tři etapy. Během první fáze šlo o to, stanovit ústavní principy. Ve druhé fázi následoval dlouhý právní text, který rozpracovával detaily nové společenské smlouvy. A nakonec došlo na jihoafrický Ústavní soud, aby potvrdil, jestli se právní formule shodují s původními principy.
Jihoafrický model po evropsku
V evropských podmínkách by se měl projekt řídit nynějšími úmluvami a nejprve svolat shromáždění. V něm by byly zastoupeny národní parlamenty včetně evropského, šéfové vlád a Evropská komise. Společně by měli naformulovat srozumitelné ústavní principy, které by mohla následně zrevidovat mezivládní konference.
Obecně by se tak nastínily pravomoci, které by byly Unii svěřeny. Nešlo by o detailní seznam jejích kompetencí. Ustavily by se principy zastoupení v evropských orgánech, nikoliv přesná volební pravidla. A aplikoval by se nedávný model rady ministrů zahraničí, aby vzniklo pravidlo, kolik členských států musí smlouvu ratifikovat, aby začala být účinná.
První fáze by skončila ve chvíli, kdy se každý z členských států vyjádří k principiálnímu prohlášení, zda přijme, nebo odmítne. Jestli to bude s referendem nebo hlasováním v parlamentu závisí na konkrétních tamních ústavních podmínkách. Přímočarost těchto principů bude zvlášť důležitá v zemích jako Francie (určitě) a Německo (pravděpodobně), které se rozhodnou jít cestou přímé demokracie.
Konec konspirací
Postup by vyrazil argumenty odpůrcům z řad nacionalistů. Neproniknutelný text smlouvy by už nemohli odsoudit jako konspiraci eurokratů. Voliči zároveň budou před sebou mít jasnou volbu. Hlasovat mohou tak či onak, hrozí však menší nebezpečí, že podlehnou populistické demagogii. Dohodnuté principy by navíc pomůže jednotlivým zemím v debatě o tom, zda jejich vlastní národní ústavy mají být pozměněny (to by mohl být případ Německa).
Pokud dojde k referendu, občané by navíc mohli zvolit své zástupce, kteří se zúčastní druhé fáze ústavodárného shromáždění, z nějž by měl vzejít konečný text ústavy. Političtí konkurenti zaujmou rozdílná stanoviska přímo k textu a jejich debata bude pro voliče užitečná. Pokud občané budou hlasovat pro, veřejná volba delegátů vytvoří další demokratickou spojnici s konečným dokumentem a dále tak posílí jeho demokratickou legitimitu.
A na řadě je soud
Druhé shromáždění nebude moci zneužít svého všelidového mandátu a odchýlit se od základních principů. Místo toho své výsledky předá zvláštnímu soudnímu dvoru, který dohlédně na shodu s principy. Předseda Evropského soudního dvora by měl stát v čele soudu, ve kterém budou sedět předsedající soudci nejvyšších soudních instancí každé země. Tento soud zajistí, aby konečný text byl v souladu s ústavními principy, které voliči přijali.
Konečná soudní kontrola by měla nové ústavní smlouvě přidat na legitimitě, aby mohla vejít v platnost bez dalšího kola ratifikací členskými státy. Sníží také nebezpečí, že transformovaná EU bude muset čelit právním problémům u národních ústavních soudů.
Evropa má před sebou historickou volbu. Političtí lídři nemohou zaručit, že její výsledek bude úspěšný. Nesou však velkou zodpovědnost za to, aby jimi vytvořený systém byl schopen položit základní otázky tak, aby vznikl prostor pro demokratické rozhodnutí. Tento třístupňový proces by mohl proběhnout v rozumném časovém období a vytvořit silné demokratické základy unie schopné čelit výzvám 21. století.
