Na Slovensku se poprvé v dějinách nějaký politik důsledně postavil proti tradici i přesvědčení, že zvyšování etnického napětí přináší hlasy politickým stranám – maďarským i slovenským. Vypadalo to přitom zoufale – nedávné volby v Ma-ďarsku i na Slovensku přispěly k posílení dvou nacionalistických bloků. Jeden tvořil maďarský premiér Viktor Orbán (jenž se cítí být premiérem i Maďarů žijících na území Slovenska). Proti němu stály v jednom šiku slovenské politické strany a předháněly se ve slibech, jak zatočí s Orbánem, potažmo s místní maďarskou menšinou.

Vzduchem létaly plamenné výroky o obraně národní bezpečnosti, slovenský parlament krizově zasedal v reakci na Orbánův zákon o dvojím občanství a slovenský nacionalista Ján Slota žhavil atmosféru výroky o Maďarech jako „nádoru na těle slovenského národa“. Béla Bugár byl možná jediný, kdo věřil, že voliči mají vlastní rozum. Ještě nedávno přitom Bugár ohlašoval svůj odchod do politického důchodu. Přesně před rokem však změnil názor a založil novou stranu Most-Híd, jejíž dvojjazyčný název mluví sám za sebe: maďarsko-slovenská (anebo naopak) strana je projektem národnostního smíření.

Tento evropský unikát vypadal od počátku spíše jako intelektuální hříčka vymyšlená hrstkou beznadějných idealistů, kteří o reálpolitice ve střední Evropě nemají ani ponětí – kdyby v jeho čele nestál právě Béla Bugár. Tento zdánlivý pragmatik, který místo velkých idejí říká lidem v podstatě jen to, aby neblbli a chovali se normálně, přitáhl (v červnových volbách na Slovensku) 8,2 procenta voličů, z nichž byla podle odhadů asi čtvrtina Slováků. Jakkoli je počet slovenských hlasů zdánlivě malý, v dějinách země jde o naprosto výjimečný jev. Kdo je tento muž, který prolomil historické prokletí etnické nesnášenlivosti?

Bugár klame tělem: měří metr devadesát a jako každý velký člověk má mírně neohrabaná gesta, která v kombinaci se zemitým humorem, hlubokým hlasem a typickým maďarským přízvukem v ji-nak bezchybné slovenštině vyvolávají dojem klidného dobráka, na němž můžete štípat dříví. Je s podivem, kolik jeho soupeřů podlehlo tomuto optickému klamu. Bugár má totiž povahu náčelníka kmene, který sice občas dává mrzutě najevo, že je neustálým bojem poněkud unaven, ale tato slova není radno brát vážně. Mylný je také dojem prosťáčka, jenž dává přednost jednoduchým „sedláckým řešením“, za jakého se Bugár rád vydává. (...)

Celý článek v Respektu čtěte ZDE.