V Aténách demonstrovalo proti návštěvě německé kancléřky Angely Merkelové 25 000 Řeků. Šlo přitom o její první návštěvu od vypuknutí krize eurozóny. Demonstranti mají za to, že za jejich dramatickou situaci nese vinu Německo, tato nová Říše, která nechává jejich zemi krvácet.Zavlály nacistické vlajky a někteří demonstranti se dokonce přestrojili do uniforem Wehrmachtu.

Tato demonstrace, která rozhodně není od vypuknutí řecké krize první (Merkelová je karikována jako Hitler poměrně často), je zajímavá proto, že poukazuje na určitou mentalitu. V ostatních státech, které se potýkají s finančními problémy – ať už je to v Portugalsku, Irsku, Španělsku, Itálii či Kypru – na takto vyhrocené germanofobní demonstrace nenarazíme.

To Němci dluží Řecku

Řecko od jeho partnerů radikálním způsobem odlišuje skutečnost, že část obyvatelstva za podpory místních politiků raději svaluje odpovědnost na zahraničí, než aby se zamyslela sama nad sebou. Ostatně slovo „obětní beránek“ pochází ze staré řečtiny (vinami obtížený kozel Azazel). Na jaře 2010 řecký vicepremiér, socialista Theodoros Pangalos, přišel s tím, že Německo nikdy nesplatilo válečné dluhy za okupaci země. V prosinci stejného roku státní tajemník pro finance Filippos Sachinidis vyčíslil dluh Německa vůči jeho zemi na 162 miliard euro. Německo má holt Řecku zaplatit, aby mu pomohlo, protože mu samo dluží.

Po třech letech krize tedy část řecké společnosti odmítá připustit, že si za to může pouze a jen sama. Nikdo však Řecko nenutil, aby se stalo jedním z nezkorumpovanějších států na zemi. Nikdo jej nenutil k šíleným vojenským výdajům, k vyjmutí kléru a rejdařů z daňové povinnosti, k masovému obelhávání daňových úřadů, ke lhaní za účelem vstupu do eurozóny, k zadlužení až po uši, k bláznivému růstu mezd, k nevyužití nízkých úrokových sazeb státních dluhopisů k investicím do ekonomiky atd. atd. Jistěže můžeme Evropanům vyčítat, že nad těmito všem známými úchylkami zavírali oči. Ale Řekové nejsou žádné děti.

Ale po Řecích se chce účet

Dnes, kdy trhy zničily to, co dříve milovaly, musí Řekové zaplatit účet. Není sporu o tom, že je to nepříjemné. Nikdo také neříká, že je úřední lék podáván zrovna s citem. Eurozóna nemá s takovou situací zkušenost a vyžaduje toho od země bez struktury státu příliš. Stejně jako Německo, které na začátku krize ohrnovalo nad pomocí Řecku nos a nepochybně tak přispělo k jejímu prohloubení.

Ale eurozóna a Německo nakonec na pomoc Řecku přispěchaly: poskytly 240 miliard eur (v podobě půjček), které Řecku umožnily dostát splatnosti svých dluhopisů, k tomu je třeba připočítat téměř 50 miliard na nákup řeckých obligací Evropskou centrální bankou, což je největší restrukturalizace dluhů v moderních dějinách, dále 15 miliard euro v podobě dvouleté finanční pomoci, bezprecedentní technickou (evropskou a bilaterální, tedy německou) podporu na budování moderního státu atd.

Lék proti bolesti

Alternativa? Žádná méně bolestná k dispozici není. Naprostá většina Řeků eurozónu opustit nechce, protože si uvědomuje, že prostý a jasný bankrot by bolel mnohem více než kúra, kterou jejich země podstupuje.

Kancléřka svou pozoruhodnou cestou do Atén uznala dosavadní snahy Samarasovy vlády a potvrdila, že si (už?) odchod Řecka z eurozóny, zatímco [německé] veřejné mínění je mu stále nakloněno. Avšak mávání nacistickými vlajkami je nejen nechutné, ale i hloupé a může jen přispět k vyostření situace: Němci, jejichž demokracie patří mezi ty nejpříkladnější na světě, budou sotva ochotni nechat si připomínat nacismus od země, která není zrovna ukázkou demokracie.

Uklidnit nás může skutečnost, že nakonec šlo jen o 25 000 demonstrantů a jen hrstku idiotů, která mávala nacistickými vlajkami (v zemi, která vyslala do parlamentu neonacistické uskupení je to zvlášť pikantní). A přinejmenším by to mělo přimět Řecko k přijetí legislativy trestající tento typ podněcování k násilí.