Málokdy je to lákavé na pohled. Rozumí tomu pouze zasvěcenci – proces evropské konstrukce je složitý a bolestivý. Pod vlivem krize a v bolestech se však eurozóna mění ve skutečnou měnovou unii. A to je vývoj nutný a pozitivní.

Sedmnáct členských zemí, které dnes používají jednu měnu, začínají slaďovat své rozpočty, bez čehož skutečná měnová unie nemůže fungovat. V Paříži Národní shromáždění v úterý 9. října ratifikovalo Evropskou smlouvu o stabilitě, koordinaci a správě – s tak poetickým názvem může přijít jedině Evropa. Ve středu poslanci souhlasili s návrhem organického zákona EU, který zavádí tzv. „zlaté pravidlo“ [vyrovnaného státního rozpočtu, pozn. překl.].

V překladu do běžného jazyka jde o rozpočtovou smlouvu, která ukládá těm, kdo jí podepsali, aby každý rok financovali stát s vyrovnaným rozpočtem. Povolený mínus s poetickým názvem strukturální deficit, pak do smlouvy přináší určitou pružnost.

Na začátku týdne byla eurozóna svědkem oficiálního spuštění Evropského stabilizačního mechanismu. ESM, který představuje něco jako Evropský měnový fond, by měl mít možnost zmobilizovat až 700 miliard eur. Měl by přispěchat na pomoc zemím, kterým se nedaří financovat své dluhy na finančních trzích nebo jsou nuceny rekapitalizovat své banky. Evropané se tak vydávají cestou společného dozoru nad evropskými bankami.

Harmonizace rozpočtů, finanční solidarita a bankovní unie – vytvořit to vše je pracné a alespoň v první době velmi společensky nákladné, jak se Angela Merkelová mohla přesvědčit během své úterní návštěvy Atén. Španělé, jejichž hrdost je zde na nepravém místě, se zdráhají o pomoc ESM požádat. Němci zase cítí pramalou chuť nechat Evropu, aby „dohlížela“ nad jejich bankami. Francouzi mají v genech odpor o vyrovnaném rozpočtu vůbec přemýšlet. A mohli bychom pokračovat.

Jenže už byl nejvyšší čas. Jestli má euro přežít, je nutné napravit, co jeho zakladatelé odbyli – tedy způsob fungování bank, který při prvním asymetrickém šoku zkolaboval. Bez rozpočtové a bankovní unie a bez finanční solidarity nemůže měnová unie existovat. Nezbytný demokratický doplněk budeme muset rychle přidat. Tak či tak, správa těchto tří záležitostí musí mít v rukou volení zástupci 17 zemí eurozóny.

Je zcela v pořádku tento skok kupředu v hospodářské harmonizaci odmítnout. V tom případě však musíme říci ne i samotnému euru. Britský premiér měl pravdu, když v neděli v BBC řekl, že Evropa nemůže jít dál s jediným rozpočtem. Eurozóna bude mít svůj vlastní rozpočet, včetně pokročilejších transferových mechanismů, a Unie jako celek zůstane u rozpočtu omezeného. David Cameron toho chce využít a vyjednat pro svou zemi novou, podstatně volnější smlouvu o členství v Unii.

To bylo jistě nevyhnutelné – s prohlubující se integrací měnové unie se další forma Evropy rozpadá. Zůstane z ní pevněji spojený celek eurozóny a na druhé straně širší, ale mnohem volnější spolek ostatních zemí. Dlouhá jednání v Bruselu, která se táhnou do noci, ještě neskončila.