Jedna Evropa se od druhé Evropy velmi liší a ani přiblížit se jedné k druhé nedaří. Šíří se obava, že by se minulost, na niž vzpomínáme stále s úzkostí, mohla opakovat v budoucnosti.

Na začátku třetího tisíciletí Evropu, Ameriku a velkou část zbytku světa překvapily události, které však v takzvaných východních zemích prakticky nikdo nemohl předvídat. Velká cyklická krize narostla do obřích rozměrů. Jedna z nejvážnějších krizí za posledních sto let se šíří do společnosti i hospodářství na východě, stejně jako na západě. Útočí na politiku, kulturu, vyvolává situace, které bychom si nedokázali dříve ani představit, příliv událostí, které nedokážeme ani kontrolovat ani zastavit. Cožpak bychom si před pouhou desítkou let dokázali představit, že by finanční kapitalismus mohl ohrozit existenci kapitalismu samotného? Že jej jeho obnažené vnitřní i vnější rozpory vystaví kritickým pohledům do této míry? Toto zjištění platí i pro neoliberalismus, který je nucen vzdát se řady forem liberalizace, na které ještě včera přísahal a ze kterých si udělal své ochranné známky. Platí i pro bankovní systém, který brzdí fungování samotných bank a rovněž pro velkou část Evropy, která trpí euroskepticismem.

Chudí doplácejí na bohaté

Země, které se dříve považovaly za antikapitalistické, dnes zaplavil divoký kapitalismus. Krize nutí ty nejchudší, aby podporovaly bohaté, ať už jsou to stoupenci pravice či levice, v touze udržet si své ohrožené pracovní místo. A to proto, aby si zachovali normální či alespoň trochu slušnou životní úroveň, nebo alespoň její zdání.

Brecht kdysi napsal, že založit banku je mnohem těžší zločin, než ji vyloupit. Většina chudých má dnes strach z toho, co by se stalo, kdyby banka vyhlásila úpadek, což by vedlo ke zruinování jejích akcionářů-vlastníků a ztrátě akcií, které vlastní. „Práci, práci“ – z toho se už stala litanie. Čelíme zvratu hodnot, ve které mnoho lidí věřilo, a pro které se museli hodně obětovat. Už je tomu dlouho, co politika ztratila řadu ze svých nejvýznamnějších kulturních odkazů; vyhýbá se dokonce povzbuzování k tvorbě pozitivní kulturní politiky, ať už je jakákoliv. Intelektuálové jsou rozptýleni, působí nekoordinovaně, jsou téměř stále uzavřeni do úzkých kruhů ve svém vlastním prostředí a pouze v přísném rámci svých kompetencí.

Osamocení intelektuálové a odumřelý disent

Intelektuálové jsou izolovaní jednotlivci, kteří se nedokážou sjednotit a jednat společně. Ti, co jsou u moci, je většinou ignorují, či je nutí, aby do sebe uzavřeni zůstali. Až na několik výjimek není hlas intelektuálů ve společnosti ve chvíli, kdy se přijímají rozhodnutí, slyšet. Dřívější „disidentství“, které se tehdy v dobách stalinistických a poststalinistických režimů odvažovalo brát na sebe tolik rizik, už nefunguje. Kritický intelektuál je odsouzen k samotě. Technologie a jejich nejroztodivnější užívání udržují zdání schopnosti nahradit starou kulturu a její překonané, zastaralé metody, být kulturou v sobě a pro sebe a nikoliv být jen jednou z jejích výplodů. Příčiny a následky nakonec skončí vzájemným převrácením a nepodaří se jim vymezit se vůči sobě navzájem.

V tomto kontextu by bylo třeba rovněž určit rytmus těchto událostí. Viděli jsme, že globalizace šla kupředu za sebou jdoucími posuny kroutícími se pomalu a potkávajícími na své cestě sérii překážek a celou změť nedůvěr. Krize se naopak rozšířila velmi rychle a přímým způsobem, když ve velice krátkém čase zaplavila naprosto celou planetu. Ptám se, zda a jakým způsobem budeme moci kontrolovat rytmus událostí a nasměrovat jej směrem příznivým vůči naprosté většině lidstva.

Můžeme se rovněž ptát, co se stane, když se nám podaří dostat se úplně z této krize. Odkud, z jakého bodu vyjdeme? A v jakém směru učiníme naše první kroky? Jak znovuzískáme důvěru, abychom šli kupředu? V době ve které žijeme a s problémy, které na nás útočí, se nabízí daleko víc otázek než odpovědí. Odpovědi, které slýcháme a čteme, nás jen sotva uspokojí. A jen málokdy jsou povzbudivé. Nakonec díky tomu, že naše společnost trpěla, jsme se stali méně naivními, kritičtějšími či ironičtějšími a v tom je jeden ze vzácných kladných prvků naší hubené bilance. Nejen na východě. Ex oriente lux? Nemáme moc důvodů k úsměvu. Západ je vyčerpaný sám sebou. Nadále upřeně pozoruje svůj osud. Možná, že to je vše, co mu zbývá.