Před několika lety mě při příjezdu do Skotska přivítal plakát, velebící Glasgow jako město „zeměpisné šířky Smolenska, kde se však žije jako v Barceloně“. Byl to pěkný příklad kombinace solidarity a obdivu, které Skotové ke Katalánsku chovají. Katalánské metropoli Barceloně toho závidí mnoho: lepší počasí, lepší jídlo i lepší fotbal. Kuriózní poctu Katalánsku vzdali i tím, že tamnímu architektovi Enriku Mirallesemu svěřili stavbu nové skotské parlamentní budovy.

Nyní však mají Katalánci důvod vzhlížet se závistí ke Skotsku. V pondělí se potvrdilo, že Skotsko uspořádá v roce 2014 referendum o nezávislosti. Katalánská vláda by velice ráda dosáhla téhož, vláda v Madridu je však pevně rozhodnuta jí v tom zabránit.

Španělsko se snaží zadusit hnutí za katalánskou nezávislost pomocí právní Hlavy 22. Centrální vláda prohlašuje, že katalánští nacionalisté musí respektovat španělskou ústavu. A podle té je referendum o nezávislosti nezákonné.

Odvážnější postoj?

Britský postoj je naproti tomu pragmatičtější, i odvážnější. I premiér David Cameron mohl jednoduše trvat na tom, že právo vyhlásit referendum má podle zákona pouze britská vláda. Místo toho souhlasil, aby Skotové hlasování o budoucnosti svého národa uspořádali s podmínkou, že položí jedinou otázku.

Přístup britské vlády se zdá být jak spravedlivější, tak politicky uváženější. Stejně jako španělský premiér Mariano Rajoy je i Cameron konzervativec a britský vlastenec. Oba premiéři jsou možností rozpadu svého státu zděšeni. Britská vláda však pochopila, že převzetím moci v Edinburghu získali skotští nacionalisté demokratické právo uspořádat referendum o nezávislosti, která je jejich dlouhodobým cílem. Snažit se jim v tom pomocí právních kliček zabránit, je zbytečné.

Ačkoliv je britský přístup riskantní, je také psychologicky rafinovaný. Říkat lidem, že je jim něco zakázáno, je nejjistějším způsobem, jak vzbudit touhu právě po zakázaném ovoci. Tento princip – který byl poprvé demonstrován v Rajské zahradě – platí i v moderním Katalánsku. Naopak nedávný průzkum veřejného mínění ukázal, že skotská nezávislost se těší silnější podpoře v Anglii než ve Skotsku, což by skotským nacionalistům mohlo poněkud zchladit hlavy.

V čem se podobají

Podobnost mezi skotským a katalánským úsilím je pozoruhodná. Obě země podle nacionalistů ztratily svou nezávislost v 18. století. Skotové s Anglií podepsali Akt o Unii – kterým v roce 1707 vznikla Británie – poté, co ztroskotal pomýlený koloniální projekt, tzv. Darienův plán, který Skotsko téměř přivedl k bankrotu. Katalánští nacionalisté spojují ztrátu své nezávislosti s porážkou Barcelony v roce 1714. V nedávném fotbalovém zápase mezi Barcelonou a týmem Real Madrid, nacionalisté toto výročí uctili v 17. minutě a 14. sekundě zápasu ohlušujícím rykem.

Jak skotští, tak katalánští nacionalisté se v minulosti pokoušeli využít k dosažení svého cíle Evropskou unii. Tvrdili, že nezávislé Skotsko nebo Katalánsko by se nemuselo bát izolace, protože nové národy by byly členy širšího evropského klubu a mohly by tak nezávislost zkombinovat s bezpečným přístavem Unie.

Někteří ze skotských intelektuálů rovněž tvrdí, že nevraživost vůči EU je specificky anglickou neřestí a že Skotové jsou mnohem menšími šovinisty. Pomyšlení na to, že by Angličané mohli být potrestáni za svůj euroskepticismus odchodem Skotska ze společné unie, je v Bruselu mnohým příjemná. Ve skutečnosti jsou však podle Skotové vůči EU jen o málo přátelštější než Angličané. Podle nedávného průzkumu by si odchod z EU přálo 60 procent anglických voličů. Stejného názoru je 50 procent Skotů.

Ekonomická krize v eurozóně vedla skotské nacionalisty k tomu, aby se v kampani příliš nezabývali evropským úhlem pohledu. Nyní tvrdí, že nezávislé Skotsko by se nesnažilo okamžitě vstoupit do eurozóny, a naopak by dále používalo jako měnu britskou libru formou skotských bankovek, jak je tomu již nyní.

A v čem se liší

Španělsko se naopak zmítá v krizi eurozóny, takže z jeho pohledu vypadá zbytek EU stále relativně lákavě. Většina katalánských nacionalistů trvá na tom, aby jejich národ zůstal v eurozóně.

Mezi skotským a katalánským případem existuje však jeden velký rozdíl, který osvětluje, proč se vlády v Londýně a Madridu chovají jinak. Skotsko čítá pouhých 5,2 milionu obyvatel z britských 62 milionů a v Anglii panuje obecný názor, že ho zbytek země dotuje. (Skotští nacionalisté s tím samozřejmě nesouhlasí.) Katalánsko má 7,3 milionu obyvatel z celkové populace 47 milionů a je jedním z nejbohatších španělských regionů. Jeho ztráta by byla pro Španělsko velkou ranou.

Nakonec se však i škrobení Angličané budou nervózně třást, pokud Skotsko v roce 2014 opravdu zvolí nezávislost.

Osobně doufám, že v zájmu Británie i Skotska spolu obě země zůstanou a to na základě oboustranné vůle. Španělská vláda by se měla přestat schovávat za své zákony a katalánské referendum povolit. Žádné manželství nejde zachránit tím, že jednoduše prohlásíme rozvod za nezákonný.