Ilustrace: Peter Schrank, The Economist

Vítejte v evropském Svatém stolci

Pro většinu eurokratů představuje unijní federalismus víc než jen politické přesvědčení – je pro ně článkem víry. Nacionalismus zajisté ukázal, jak je nebezpečný, národy nicméně zůstávají pro demokracii velice důležité, zdůrazňuje The Economist.

Zveřejněno dne 6 července 2010 v 10:58
Ilustrace: Peter Schrank, The Economist

Nigel Farage, britský politik s talentem vměstnat pobouření do několika slov, byl před nedávnem konsternován zprávou, že zhruba 1 000 evropských úředníků vydělává víc než britský premiér. EU, to je „zlodějina“, zlobí se Farage, který zasedá v Evropském parlamentu za Stranu nezávislosti Spojeného království (UKIP). Není divu, že bruselští byrokraté požadují „více Evropy“, říká. Ve skutečnosti jim jde o „víc peněz“ pro ně samotné.

Pravda je ještě horší, alespoň pro voliče UKIP. Bruselští úředníci požadují „více Evropy“, protože doopravdy chtějí více Evropy. Ano, někteří jsou přeplacení, jmenovitě staří veteráni, kteří své posty obsadili ještě před personální reformou v roce 2004. Vysoce vzdělaní a často poněkud otrávení eurokraté bývají také trochu rozmazlení: naříkají si na poměry a přitom mají jedno z nejjistějších zaměstnání na světě. Ano, průměrný eurokrat tu nesedí hlavně kvůli penězům.

Evropská čtvrť v Bruselu: méně Sodomy a Gomory než ve Vatikánu

Evropská čtvrť v Bruselu je zvláštní místo. Je to menší Sodoma a Gomora než Vatikán. Evropa je projektem založeným na víře evropských byrokratů, nebo jím přinejmenším byla, když skládali vstupní zkoušky do EU. I když s věkem roste jejich cynismus, když zjišťují, že povýšení ani tak nesouvisí se zásluhami, jako s politikou, uchovávají si mnozí jiskřičku víry. Řekneme-li to jednoduše, věří tomu, že nacionalismus je největší zlo. Což není zas až tak nejhorší článek víry. Nacionalismus byl pro Evropu skutečně pohromou.

Bruselští úředníci jsou často přemýšliví a chytří a bývají dobrými společníky. Mluví mnoha jazyky. Mnozí si berou partnery z jiných zemí (kvůli nimž se rozvádějí opět s partnery z jiných zemí). Mívají mnohojazyčné multikulturní děti, které se považují za občany evropské národnosti. Překvapivě často pocházejí z regionů se silně nezávislou identitou, jako je Katalánsko nebo Wales. Nechtějí dělat kariéru ve velkých nenáviděných městech, jako je Madrid nebo Londýn, a místo toho sní o sjednocené Evropě.

Newsletter v češtině

Autoritářská a tmářská náboženská kasta

Jako kněží-zpovědníci ze svých míst dobře vidí, k jakým špinavým transakcím dochází ve jménu národních zájmů. Na výroční radě o rybolovu sledují ministry, jak se všemožně snaží získat vyšší kvóty pro „své“ rybáře, a odsuzují tak vybrané živočišné druhy k zániku. Sledují, jak údajně proevropské vlády lobují za to, aby byly nové zákony nakloněny „jejich“ zemědělcům a dopravcům. To vše posiluje jejich víru v Evropu jakožto velký ideál.

Jejich antinacionalismus s sebou ovšem přináší i rizika. V nejlepším případě mohou být evropští byrokraté naivní, co se týče míry integrace, kterou dokáže běžný volič snést. V horším případě je můžeme považovat za nepřátele demokracie. Podobně jako duchovní kasta v sobě mají i eurokraté něco autoritářského a obskurního. Když Francouzi a Nizozemci hlasovali v roce 2005 proti evropské ústavě, bruselští úředníci reptali, že je nesmysl dávat složitou právničinu evropské smlouvy do rukou běžným lidem. Ti troufalejší tvrdili, že EU vždycky byla elitářským projektem, a to z dobrých důvodů. Kdyby totiž bylo na německých voličích, aby vyjádřili svůj názor, říkali, Německo by se marky nikdy nevzdalo. Stejně jako by Francouzi nikdy neschválili rozšiřování EU.

Evropský parlament: pomsta druhořadých hráčů

Nejzarytější euroskeptici obviňují evropské úředníky z přípravy diktatury. To je laciná demagogie. EU je klubem demokracií, i když bez volených arbitrů. Bruselská bublina – pohodlný svět úředníků, členové think tanků financovaní z evropských zdrojů a pořádná dávka pracovníků tisku – není zalidněna lidmi, kteří nenávidí demokracii. Problém je, že je zalidněna lidmi, kteří si spojují národní demokracii s egoismem a populismem.

Existuje jedno řešení, které je bez ustání předkládáno: panevropská demokracie vybudovaná na přeshraničních oblastech a na nových obrovských pravomocích, které Lisabonská smlouva dává Evropskému parlamentu. Takové nadšení si ale žádá jiný akt víry. Evropský parlament je velkým zklamáním evropského projektu. Je to odveta béčkového týmu – uskupení pózujících druhořadých hráčů, kteří se, vždycky když se právě probudí, horlivě shání po nových pravomocích na úkor národních vlád.

Parlament je volený, ale nemá příliš velkou zodpovědnost. Poslanci mohou zamítnout zákon, aniž by tím riskovali pád vlády nebo urychlené volby. Je to pravomoc bez důsledků. Běžní voliči nemají žádnou představu o tom, kdo je v Parlamentu zastupuje, a nevědí ani, jestli tam má navrch levice, či pravice. Evropská diverzita vyjádřená nálepkami levice/pravice, které používaly velké parlamentní bloky, nemá ve skutečnosti velký smysl. Například švédské levicové křídlo je, co se volného obchodu týče, daleko osvícenější než francouzští konzervativci. Byznys ženou kupředu pakty mezi stranickými barony, nikoliv otevřená názorová konfrontace. Výsledek je ten, že Parlament naprosto nedokáže zajistit, aby si o něm veřejné mínění vytvořilo nějakou představu.

Bruselští úředníci jsou přesvědčeni o tom, že kritici EU jsou nacionalisté. Mýlí se. Když v reálném světě demokracie výrazně překročí národní stát, tak klopýtá.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma