Ti, kdo viděli film režiséra Tima Blake Nelsona Šedá zóna (2001), si vzpomenou, že šedá zóna označovala předpokoj smrti, kde se osvětimští vězni připravovali na vstup do plynové komory. V širším slova smyslu vyvolává nejistotu a úzkost, ale i záblesk naděje, že to, co přijde, nebude tak hrůzné jako naše představy. Právě tento pocit mě provázel během mé čtyřdenní návštěvy Běloruska.

Od roku 1994 [kdy byl prezidentem zvolen Alexandr Lukašenko] žije země v autoritativním režimu, v „poslední skutečné diktatuře v srdci Evropy“, jak ji nazývají západní politici. Bělorusko jsem navštívil poprvé v roce 1998, kdy jsem se tu účastnil mistrovství Evropy v boxu, a nyní jsem si nemohl nechat ujít příležitost podívat se sem znovu. Tehdy jsem měl pocit, že jsem zkrátka přijel do jedné ze zemí bývalého sovětského prostoru, ani lepší ani horší než Moldavsko, Ukrajina nebo Rusko.

Dnes se na Bělorusko dívám jinak. Využil jsem toho, že jsem Moldavan, který má v batohuvícero pasů [mnoho Moldavanů má díky rodinné příslušnosti i rumunský, tedy evropský pas]. Z Litvy [sousedící s Běloruskem] jsem bez problémů vycestoval na rumunský pas a do Běloruska jsem se v pohodě dostal na pas moldavský. A měl jsem pocit, že jsem se najednou ocitl vPodněstří[proruský separatistický region, součást Moldavska]: tytéž zelené sovětské uniformy, tytéž podezřívavé pohledy.

Na první pohled hlavně řád

Z okna vlaku jsem viděl vesnice s opečovávanými domky, čistá města, udržované silnice. V Minsku, hlavním městě, jsou ulice široké, architektura sovětského stylu se tu mísí s moderními budovami a symboly SSSR žijí pospolu s renomovanými značkami západního kapitalismu. Na první pohled tu vládne klid a řád.

Ptal jsem se kolemjdoucích, jestli mají tytéž pocity. Odpovídali mi ve slovních hříčkách, s ironií, v níž se tak dobře odráží „dvojí myšlení“ Bělorusů, které jim pomáhá přežít každodenní život. „Klid jako na hřbitově“ nebo „My tu myjeme ulice a vymýváme mozky.“

Na jejich žertovné narážky na běžný život jsem si brzy zvykl; pochopit skutečnou hloubku věci mi trvalo déle. Lidé se v metru a obchodech neusmívají, po ulicích chodí se sklopenýma očima. Ve večerních hodinách může skupinky o více než třech lidech zastavit policie [trestní zákoník v některých komunistických zemích posuzuje srocení více než tří lidí za výtržnictví]. V Bělorusku, kde o všem rozhoduje jediný muž, „báťuška, otec běloruského lidu“, se v očích kolemjdoucích zračil strach a beznaděj. Je to země, kde se falšují volby, kandidáti jsou zastrašováni, na mladé se nemyslí a lidé mizí neznámo kam, kde má všechno vojenskou pachuť počínaje školami, v nichž pořádek zajišťují všemocné zpravodajské služby. V Bělorusku vládne hřbitovní řád.

Oáza klidu a míru

V televizi jsem viděl pouze zpravodajství mírně prosycené protizápadní rétorikou, kde se mluvilo o bezprostředním riziku zhroucení eurozóny a Evropské unie a o tom, že Bělorusko představuje v tomto chaotickém kontextu oázu míru a prosperity (přestože většině obyvatel hrozí nedostatek obživy). Ze zpráv se dozvíme i to, že jedinou alternativou pro evropský kontinent je unie spojující Rusko, Bělorusko a Kazachstán, které spolu brzy vytvoří Euroasijský svaz. O členství v něm jeví údajně zájem více než 20 zemí včetně Nového Zélandu a Moldavska, které „přitom ještě nedávno usilovalo o vstup do EU“.

Ke své velké radosti jsem ale viděl i odvrácenou tvář Běloruska věrnou vzpomínce na doby, kdy v různých formách státního zřízení patřilo k evropské civilizaci. Byla to éra, která přinesla evropské a světové kultuře mnoho osvícených osobností a která formovala zemi založenou na hodnotách běloruského jazyka a kultury a svázanou s historickou bílo-červeno-bílou vlajkou. Vlajkou, kterou si od roku 1995, kdy ji Alexandr Lukašenko zakázal a nechal nahradit vlajkou sovětského Běloruska, vyvěšují lidé jen doma.

Bělorusy po celou jejich historii trýznilo věčné dilema: být součástí evropské civilizace, nebo se připojit k budoucímu euroasijskému celku?

Dozvuky bohaté minulosti

Patřili pod různé státní útvary – od Polockého knížectví, považovaného za kolébku běloruského státu, přes Veliké knížectví litevské a Republiku obou národů (polsko-litevskou) až po carské Rusko a Sovětský svaz. Pro národ zahlcený ruštinou a ruskou kulturou představuje identita a jazyk reálný problém. Bělorusko se nicméně opakovaně pokoušelo být něčím jiným než jen součástí velkého ruského národa… V roce 1812 pomáhalo Napoleonovi proti Rusku v naději, že se mu podaří obnovit státní útvar z doby před tzv. trojím dělením Polska v letech 1792 až 1795.

V roce 1918 uznaly Německo, Rakousko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Finsko, Polsko, Ukrajina, Československo, Arménie, Gruzie a Turecko nezávislost Běloruské lidové republiky. Ta následně podlehla invazi Rudé armády a stala se sovětskou republikou. Další pokus o vytvoření státu přišel během druhé světové války spolu s Běloruskou ústřední radou, která ale po návratu Sovětů zanikla. Bělorusko se od Sovětského svazu odtrhlo až v roce 1991, kdy nastoupilo cestu k demokracii.

Naděje

Tyto dějinné vzpomínky dávají Bělorusům naději a povzbuzují je, aby vyšli protestovat do ulic, mluvili raději rodnou řečí než rusky a schovávali si historickou vlajku. Říkal jsem svým přátelům, že musejí být ještě nešťastnější, „než jsme byli my, Moldavané, v dobách SSSR“. My jsme tehdy alespoň nevěděli, jak se žije lidem na Západě, a byli jsme přesvědčeni, že „naše země je nejdemokratičtější, nejbohatší a nejmocnější zemí na světě“. Dnes jezdí Bělorusové do Polska a do Litvy nakupovat nebo studovat na vysokou školu a Evropská unie je přitahuje po celý život.

Nemyslím si, že hřbitovní poklid bude mít dlouhého trvání. Doba, kdy si Bělorusové budou moci poslechnoutLiapise Trubeckého doma v Minsku, Homelu nebo Mohylevu, se blíží. Zatím si to ale mohou dovolit jen v Kyjevě, Varšavě nebo Vilniusu, protože báťuškanejpopulárnější běloruské hudební skupině zakázal žít a zpívat ve své zemi.