Mezi „menší vzájemnou závislostí“ a „větší integrací“ se ručička vah kloní spíše k první misce. Je tato výchylka definitivní? Dozajista ne. Spojené státy evropské sice možná nespatří světlo světa, nikde ale není psáno, že vnitroevropský konflikt, který rozpoutala krize eura, vyústí v rozložení Evropské unie anebo dokonce ve válku.

Naléhavost problémů si žádá, abychom je analyzovali s rozmyslem, zbavili se předsudků a konejšivých představ a zapojili obrazotvornost. Ne proto, abychom překrucovali přítomnost, ale k úvahám o budoucnosti. Musíme se začít o evropském projektu veřejně bavit a zpečetit ho souhlasem občanů.

Dvojí ztráta legitimity

Už není dále možné vytvářet Evropu bez účasti Evropanů. Oni se musejí rozhodnout, zda ji chtějí budovat a případně jak. Evropou zde myslím svrchovaný geopolitický celek, evropský demokratický stát, jehož meze a instituce je třeba definovat. Konkrétně je nutné překročit logiku evropských smluv.

O tom, co Evropská unie je, a zejména, co není, dnes rozhodují členské státy. Pro demokracii to znamená dvojí ztrátu legitimity. Za prvé na úrovni národní: funkce parlamentu dosáhla historicky nejnižšího bodu, legitimita vlád každým dnem slábne a politické strany jsou už jen stínem toho, čím bývaly. Za druhé na úrovni EU: zdiskreditovaná Komise se navzdory vlastní směšnosti tváří jako výkonná moc. Po boku jí stojí Parlament volený na základě národních kandidátek, který hájí národní zájmy a jehož pravomoci jsou vzdáleny těm, které v západní tradici odpovídají zákonodárnému shromáždění.

Z této situace těží antidemokratické, nebo přímo rasistické síly, které Evropu využívají jako strašáka k tomu, aby shrábly politické ovoce a přilákaly voliče.

Nastal čas se ptát

Evropský ideál, který vyrostl z trosek světových válek, aby zajistil mír, napomohl pokroku a přispěl k šíření svobody, přinesl pravý opak. Výsledek: Evropa podkopává vlastní hodnoty a znehodnocuje to, co chtěla chránit.

Zmírnit rozpor mezi větší závislostí a integrací lze rozmanitými prostředky. K tomu, aby fungovaly, potřebují všechny souhlas občanů. Nadešel čas zeptat se Evropanů, jestli své země skutečně chtějí sjednotit, či nikoliv. V referendu, a ne formou všelidového hlasování, v němž občané toho či onoho státu schvalují anebo odmítají (v druhém případě musí chodit k urnám tak dlouho, dokud neřeknou ano) nesrozumitelnou, a tudíž nepřečtenou smlouvu.

V referendu, kterého by se účastnilo dvacet sedm členských států EU (od příštího roku dvacet osm) a které by se konalo ve stejnou dobu a podle stejných pravidel v celém společenství, by občané odpovídali na základní otázku: „Souhlasíte se vznikem evropského státu složeného ze všech členských států Evropské unie nebo z některých z nich (uveďte z kterých)?

Spočítat fanoušky Unie

Šlo by samozřejmě o hlasování poradní. Avšak sborový hlas několika stovek milionů Evropanů by měl na rozhodování politických představitelů členských států mocný účinek.

Bez ohledu na výsledek bychom konečně získali jasnou představu o oblíbenosti evropské myšlenky. Něco, čemu se eurofilové vždy pečlivě vyhýbali. Ale vzhledem k současné situaci by mělo být zřejmé, že pokud se nám jednoho dne skutečně podaří Evropu nebo její část sjednotit a vytvořit z ní demokratického hráče na světové scéně, stane se tak pouze na troskách europeismu, jeho blahosklonně paternalistických reflexů a od základu elitářské a antidemokratické kultury. Europeismu, který způsobil, že 55 let od podpisu Římské smlouvy jsme Evropu nejen nesjednotili, ale ještě dráždíme evropské primitivní démony tím, že členské státy vytrháváme z jejich liberálních a demokratických kořenů.

Tento článek je výňatkem z kapitoly Evropa Evropanům (L’Europa agli europei), který vyšel ve zprávě Nomos & Khaos 2012 italského výzkumného institutu Nomisma.