„Když sníme o naplnění lidského života, o hrdosti a štěstí být člověkem, upínáme zrak ke Středozemí,“ pronesl jednou francouzský historik Georges Duby. Tato doba je pryč. Dnes by se PIGS, jak byly neuctivě překřtěny Portugalsko, Itálie, Řecko (Greece) a Španělsko (Spain), mnozí rádi co nejrychleji zbavili. Tomu odpovídá i nálada na Jihu, který chce „zpřetrhat pouta s Bruselem“.

Na evropskou periferii od Portugalska přes severní Afriku až po Řecko se nahlíží jako na zdroj hrozby skoro stejně tak znepokojující, jako byl východní blok v době studené války. Právě na Jih, světovou stranu, která v minulosti vyvolávala pozitivní představy, situují dnes politici a veřejné mínění největší bezpečnostní rizika: islamistický terorismus, rozpad eura a příliv běženců.

Stačí se jen podívat kolem sebe, abychom si připomněli, nakolik je Středozemí pro Evropu důležité. Například pro Berlín.

K tomu, abychom navrátili smysl pojmenování „Mare Nostrum“, „naše moře“, je zapotřebí vrátit Jihu jeho místo v historickém srdci Evropy. Musí k tomu dojít bez imperialistických a obchodních ambic vedených krátkozrakou logikou. Cílem je prosadit mírový a rozvojový projekt, který by byl dlouhodobě udržitelný a zároveň plně uzpůsobený své době.

Nové Společenství uhlí a oceli

Za přednostní a propojitelné považuji v tomto směru čtyři oblasti činnosti a kompetence, počínaje „energetickou unií“ zahrnující severozápadní Evropu, Středozemí a subsaharskou Afriku. Vzniklo by tak „evropské společenství uhlí a oceli“ moderní doby, které by k integraci tohoto regionu přispělo stejně tak jako ESUO k soudržnosti tvrdého jádra Evropy v 50. letech. Severoevropské energetické oligopoly by najednou byly stejně zastaralé jako důchodové systémy jižních států.

K tomu je zapotřebí znovu se zamyslet nad hospodářskou dělbou práce a fungováním migračních toků mezi Severem a Jihem. Po celá desetiletí dovážel Sever z jižních zemí zemědělské a nerostné suroviny a Jih ze severních států výrobky dlouhodobé spotřeby a zboží s vysokou přidanou hodnotou. Vedle toho tu existovala mezinárodní migrace, kdy se cesty jižních imigrantů hledajících práci a běženců hledajících ochranu křížily s cestami turistů, důchodců a podnikatelů ze Severu bažících po slunci.

Zbourat novou berlínskou zeď, tu jižní

Zákeřné okrádání jižních států, které nakonec přináší prospěch málokomu, je třeba nahradit spravedlivým obchodem, důstojnou prací pro všechny a sociální spravedlností, které nebudou končit u státních hranic.

Pro začátek by bylo vhodné přehodnotit celou nelidskou azylovou politiku Frontexu [Evropská agentura pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích členských států Evropské unie] založenou na odrazování, jejíž obětí se stávají každoročně stovky běženců na lodích a dalších nelegálních přistěhovalců. Severní Evropa imigranty potřebuje a měla by je vítat s otevřenou náručí. Berlínská zeď nepadla v roce 1989 proto, aby byla ve Středozemí znovu vztyčena.

A také přejít k ekonomicky životaschopnému a přitom sociálně přijatelnému masovému turismu bez zhoubných dopadů na životní prostředí. Musíme ale přesedlat ze zaslepeného opékání se na slunci k mezikulturní výměně a respektu.

Nekarikujte Jih

Evropské veřejné mínění perspektivám tohoto druhu dosud nevěnovalo pozornost a kromě odchodu Řecka nebo jiných PIGS z eurozóny nad žádnými dalšími scénáři neuvažovalo. Karikatura jižních států – špatní žáci, zdroj hrozby a kandidáti na odchod z Unie – zapustila kořeny. „Arabské jaro“ z roku 2011 si Sever nepřál, ani ho aktivně nepodporoval. Nástup islamistických vlád v Tunisku, Libyi a Egyptě k moci utvrzuje „pevnost Evropu“, stejně jako Izrael, v přesvědčení, že „arabský podzim“ představuje bezpečnostní riziko. Stabilita má opět jako vždy přednost před svobodou.

Výše citované oblasti – energetická unie, spravedlivý obchod, ekoturistika a mezikulturní výměna (o dalších lze uvažovat) – je možné propojit a dát tak průchod alternativnímu rozvoji, který by přinesl užitek i Severu.

Tento „herkulovský projekt“ musí být spojen s ústavním vývojem v celé EU. „Problematické státy“ by přišly o část suverenity, ale nebyly by samy. Stejně tak by se v budoucnu stalo spolkovou zemí „sjednocené Evropy“ i Německo, které už v Unii nemůže nadále uplatňovat svou mocenskou nadvládu, ať s podporou Francie, nebo bez ní.

Najít nový prostor ve federaci

Pokud se spokojíme pouze s omezením moci národního státu a suverenity jeho lidu a nenabídneme při tom strukturu, která by jim zajistila pružný a doposud nevídaný federální a vlastní prostor, budou projekty tohoto typu v Paříži a Berlíně (stejně jako v Londýně a ve Varšavě) těžko prosaditelné.

Sjednocená Evropa musí vzniknout na pevném jádru a nezbytných periferiích, které bude propojovat spolupráce přes hranice a napříč regiony. Baltská unie (neformální spolek pobaltských a skandinávských zemí, Polska a Německa), Alpsko-jadranská unie (sdružující Rakousko, Itálii a Slovinsko), unie balkánských států nebo privilegované partnerství EU s Ruskem a Tureckem jsou předzvěstí takovýchto regionálních uskupení. Podobně jako Unie pro Středomoří, která může v přepracované podobě posloužit za vzor federálnímu a přeshraničnímu uspořádání Evropy, ale i spojenectvím mimo hranice současné EU.

Protiváha k bruselskému „superstátu“

„Evropa regionů“, která byla dosud výrazem jazykové a kulturní rozmanitosti kontinentu a obrany práv etnických menšin v jednotlivých státech, se dnes musí zbavit provincialismu a stát se pružným sdružením spolků „přeshraniční spolupráce“. Ty budou vedle parlamentů a struktur občanské společnosti schopny vytvořit protiváhu bruselskému „superstátu“ a zajistit demokratickou legitimitu rozhodnutím přijímaným na nadnárodní úrovni.

V chaotické krizi mohou pouze tyto nové stezky vést ke zrodu různorodé evropské společnosti a veřejného mínění, evropského občanství hodného tohoto jména a nadnárodní demokracie, které by Evropě umožnily stát se na mezinárodní scéně opět důležitým aktérem. Evropě, která by nabídla politickou alternativu k čínskému imperialismu na trhu se surovinami, k ideologické sebedestrukci dvou upadajících supervelmocí (USA a Ruska), ke katastrofální nadvládě finančního světa vymykající se veškeré kontrole a k rostoucí hrozbě politického násilí v zemích, které se ocitly na scestí.