Evropou obchází nové strašidlo. Není to strašidlo komunismu. Všechny síly starého kontinentu se tak jako v roce 1848 znovu spojily ve svatém tažení proti strašidlu – použijeme-li metaforu Marxe a Engelse –, ovšem tentokrát se jedná o strašidlo finančních trhů, upadající úrovně spekulativních aktivit a údajné schopnosti spekulantů vyvést z rovnováhy členské státy Evropské unie, a dokonce i samotné euro. Tak to evokoval švédský ministr financí Andres Borg, když mluvil o „hordě hladových vlků“ ohrožujících samotnou existenci států jednadvacátého století.

Veřejnou debatu ovládl obraz politiků a spekulantů, kteří se přetlačují až do okamžiku, než jedni z nich padnou. Metafora je to populistická. Nicméně se za ní skrývá skutečně reálná výzva pro stát jakožto instituci v současné společnosti, a to nejen v Evropě. Odhaluje zranitelnost národních vlád vůči úderům čím dál závažnějších světových problémů.

Globální problémy, lokální řešení

Vlny šoku vyprovokované kapitálovými trhy jen poukazují na aktuálnější obraz oslabených států v éře globalizace. To jsou ony problémy, vůči nimž je struktura států bezmocná. Sterilní G20, která se [na konci června] sešla v Kanadě, ostatně ukázala, že mezinárodní spolupráce zřejmě není schopna toto vakuum zaplnit.

„To je paradox naší doby,“ říká politolog David Held, který působí na londýnské School of Economics. „Globalizace vytvořila ohromné příležitosti a umožnila výrazné pokroky. Jsou to ale pořád tytéž státní aparáty, které musejí najít odpověď na složité nadnárodní problémy, jež samy vyvolaly. Propast mezi světovými problémy a prostředky, které zůstávají na lokální úrovni, se prohlubuje závratnou rychlostí a představuje potenciální nebezpečí.“

V nedávném článku německý filozof Jürgen Habermas poukázal na absenci politické vůle. „Ale spíše než na ‚komplikovanost trhů‘ dobré úmysly narážejí na nedostatek odvahy a nezávislosti národních vlád. Narážejí na předčasné zříkání se mezinárodní spolupráce, která si klade za cíl rozvoj schopnosti politicky intervenovat, jež [těmto úmyslům] chybí… a to v celém světě, v Evropské unii a v první řadě v eurozóně.“

Některé problémy totiž stát nemůže vyřešit sám. Drama spočívá v tom, že i snahy velkých regionálních bloků může znehodnotit laxismus nebo protichůdné (ale nikoliv o to méně legitimní) zájmy ostatních aktérů. Dobrá vůle, kterou Evropská unie projevila na summitu o klimatických změnách, tak nebyla k ničemu, neboť narazila na neochotu ke spolupráci ostatních mocností. Dohoda mezi Evropou a Spojenými státy G20 k uvalení daně na aktivity bankovního sektoru nestačila.

„Na mezinárodních problémech není nic nového. Ale změnila se technologie, která světu vnucuje nový rytmus,“ vysvětluje profesor sociologie Ignacio Urquizu z madridské univerzity Complutense. „Instituce se musejí tomuto novému rytmu přizpůsobit. Institucionální architektura je očividně neefektivní. Přesto si myslím, že zásadní problém spočívá v absenci schopného politického vedení. Velký skok EU směrem kupředu je nerozlučně spojen s Jacquesem Delorsem. Nejedná se pouze o výstavbu konstituční architektury, ale důležitý je rovněž politický leadership.“

Internacionální utopie žije dál

Přes to přese všechno lze na plátně zahlédnout další odstíny. Mnozí pozorovatelé upozorňují na to, že mezi váhavostí a problémy se začínají rodit revoluční hnutí. EU ustanovila společný stabilizační fond ve výši 500 miliard euro, který Lisabonská smlouva nepředvídala, a do určité míry jedná i v rozporu s ní. Zdá se, že nové společné pravomoci by vlivem krize mohly získat konkrétní podobu. Evropská unie je sama o sobě symbolem toho, že mezinárodní odpověď na krizi není nutně utopií. Opět to může dokázat. Andrew Hilton, ředitel střediska Center for the Study of Financial Innovation, podotýká, že „80 % finančních regulací londýnského City má svůj původ v Bruselu.“ „Na tom, že v Unii existuje 27 finančních regulací a ve světě dalších 160, není nic fatálního,“ dodává analytik. Působnost velkých hospodářských bloků je vždy nakonec normativní a pragmatická.

I když se veškerá pozornost soustřeďuje na stabilitu, výzva je systemické povahy. „Máme před sebou alternativu, která mluví zcela jasně,“ ujišťuje Held. Buď můžeme reformovat a rozvíjet instituce z roku 1945 [OSN, MMF, Světová banka], nebo je můžeme nechat, aby se samy rozložily.“ Adaptace se zdá být úkolem titánským a utopickým. A vskutku takovým je. Ale kdo by si v roce 1939 představil, že o necelých čtyřicet let později budou Evropané volit ve všeobecných volbách své zástupce do nadnárodního parlamentu pověřeného skutečnými pravomocemi?