„Zde prosím přiložte svůj palec.“ Chcete-li si nechat proplatit šek, bude po vás washingtonská banka požadovat nejen podpis, ale rovněž digitální otisk. Na otázku, co s takovým údajem dělá a jak dlouho si otisk ponechává v databázi, neumí obsluhující personál odpovědět. Pravidla zde neexistují. V USA jsou královnami firmy. Data osobní povahy si mohou sbírat, co hrdlo ráčí, uchovávat je, jak dlouho chtějí, a dál je prodávat dalším podnikům. V případě Facebooku představuje sběr osobních dat dokonce hlavní cíl společnosti.

Americký veřejný sektor tolik svobody jako podniky nemá. Ale podmínky se hodně odvíjejí od oblasti. Tak například ve zdravotnictví jsou údaje chráněny velice dobře. Veřejný sektor si může vyžádat údaje od obchodních společností, například telefonických či těch, které vydávají bankovní karty. Od atentátů z 11. září 2001 nechává vláda hodně volnou ruku vyšetřování kolem terorismu, což je také důvodem, proč chtějí Spojené státy získávat evropské údaje týkající se bank a cestujících. V Evropské unii je ale ochrana dat základním právem. Vlastníky osobních dat jsme jen my sami. Vláda nebo podnik je mohou používat pouze k jasně vymezeným účelům a nesmějí je poskytovat třetím osobám.

EU bere ochranu soukromí vážně, USA nikoliv

Na konferenci, která se konala 21. června na washingtonské Georgetown School of Law, vysvětloval americký profesor práva Adam Levitin, že Evropa a Amerika mají k vlastnictví osobních dat „odlišný filozofický přístup“. „EU bere soukromí vážně, což není případ Spojených států.“

Evropský parlament schválil 8. července dohodu o převodu evropských bankovních dat do USA poté, co do ní byly zapracovány záruky týkající se ochrany osobních dat. „Dohoda má k ideálu ještě daleko,“ tvrdí nizozemská europoslankyně ve Štrasburku Sophie In’t Veldová. Do Spojených států je stále zasíláno velké množství údajů o nevinných osobách. Problém je ten, že pokud by Evropský parlament dohodu znovu odmítl, jako to už jednou udělal v únoru s předchozí verzí dohody, uzavíraly by Spojené státy nadále bilaterální dohody s jednotlivými evropskými zeměmi.

V Parlamentu řídí In’t Veldová diskuzi o otázce osobních údajů cestujících, o níž by měl Parlament na podzim hlasovat. „Jednání o převodu osobních dat cestujících jsou ještě komplikovanější,“ říká In’t Veldová. „Bankovní údaje zpracovává americké ministerstvo financí, kde jsou dost rozumní. Ale údaje týkající se cestujících uchovává Ministerstvo vnitřní bezpečnosti. A tam jsou naprosto neoblomní. Co se bankovních údajů týče, EU si vymohla, že budou sloužit pouze k odhalování teroristů. Ale oddělení pro vnitřní bezpečnost má velice široké pravomoci, které zahrnují rovněž veterinární onemocnění, přírodní katastrofy a imigraci. Vůbec tak nevíme, jestli údaje týkající se cestujících, nebudou sloužit k jiným účelům než k identifikaci teroristů.“

Národní parlamenty spí

In’t Veldovou zlobí to, že členské státy EU toto všechno berou na lehkou váhu. „Zapomínají, že jsme nikdy neviděli žádné vyhodnocení konkrétních výsledků sběru dat. Američané sice tvrdí, že díky údajům o cestujících odhalili 2 000 podezřelých osob, ale už neříkají nic o tom, ke kolika odsouzením to vedlo. Známe případy osob zadržených při odbavování, které pracují pro nevládní organizace a které mají za úkol navazovat kontakty s představiteli FARC [Revoluční ozbrojené síly v Kolumbii] a Hamasu [v Palestině]. Národní parlamenty spí. Ano, pokládají otázky, ale spokojí se s momentální odpovědí, která obsahuje výrazy, jako ‚boj proti terorismu‘ nebo ‚informační služby‘.“