Vyberte si jazyk
Angela Merkelová byla v minulých měsících často srovnávána s Helmutem Kohlem. Timothy Garton Ash třeba tvrdí, že Kohl rozuměl dějinám a vždy ve správnou chvíli udělal ten správný krok. Třeba i tím, že Němci vlastně zaplatili přechod z národních měn na euro. Merkelové teď vyčítá, a není zdaleka sám, že jí toto vědomí historických milníků chybí a že nedokáže pro Evropu v těžkém okamžiku řecké krize nic obětovat.
Němečtí kancléři se do roku 1990 pohybovali na úplně jiném kontinentu. Země ležela na hranici svobodné Evropy, nesla na bedrech dědictví druhé světové války a byla možným bojištěm studené války. Tehdy bylo prvořadým cílem německých politiků znovu získat důvěru a respekt svých sousedů. A to tehdejší kancléři skvělým způsobem zvládli.
Do této historické fáze patří i Helmut Kohl. I jeho překvapil pád sovětského bloku, který tehdy nikdo nepředpokládal. V té chvíli Kohl, jako snad tehdy úplně každý, pochopil, že je potřeba nějak vyvážit náhlé sjednocení a růst německé moci. Proto byl ochotný zaplatit přechod na euro, byla to cena za sjednocení Německa. Nebyl to žádný projev proevropského idealismu. Věděl, že se ostatní evropské státy sjednoceného Německa bojí, a proto byl ochotný marku, základ německé ekonomické moci, vhodit do společného evropského koše.
Dnes jsme ale někde jinde. A Německo si za dvacet let získalo důvěru ve svoji spolehlivost a demokracii, kterou by si v roce 1945 nikdo neuměl představit. I paní Merkelová samozřejmě ví, že Německo je kvůli své minulosti pořád obezřetně pozorováno. Ale tak co jí všichni ti kritici vyčítají?
Třeba zmiňovaný Ash jí vyčítá, že zastavila německý „motor“, který poháněl Evropu. Nechtěla se jménem Evropy postavit německým voličům a pomoci krachujícímu Řecku. Kohl by prý jednal jinak, méně sobecky.
Ale Kohl přece evropské jednotě vůbec nic neobětoval, je potřeba se na to podívat přesněji. Za jeho časů jsme se sice vzdali marky, ale místo toho se evropská měnová jednota stala něčím jako německou národní bankou ve velkém. Vnutili jsme ostatním zemím Pakt stability, a tím v důsledku prosadili do zbytku Evropy přísnou, typicky německou finanční disciplínu. Problémem je, že tento systém nefungoval. Všichni se německé disciplíně nepodřídili a o svých účtech lhali, Řekové, Italové začali mít deficity ne kolem tří, ale kolem pěti, šesti, devíti, dvanácti procent HDP… Každopádně Kohlovo tehdejší chování nebylo tak idealistické, jak si dnes kritici Merkelové namlouvají.
Teď už je Německo sjednocené, jak moc ještě vůbec potřebuje Evropskou unii?
Německo potřebuje EU dokonce více než ostatní velké evropské země. Rozpad eurozóny by měl katastrofální dopady na německou ekonomiku, která je skoro z poloviny závislá na exportu. Konec eura by zvýšil hodnotu německé měny a zničil celý model naší ekonomiky, která je na vývozu založená.
Co jste se díky řecké krizi naučil o Evropě?
Nejdůležitějším ponaučením této krize pro mě je fakt, že Evropa funguje. Byly tu týdny vyčkávání, váhání, nejistoty, ale nakonec Evropa dala dohromady 750 miliard eur. Z toho si přece nikdo nemůže odvodit, že je EU neakceschopná. Evropa se vždycky chová podle toho mustru – zažije krátkou krizi, a pak se vzchopí. My jsme teď takovou krizi zažili, ale po několika týdnech se Unie zase spojila a odsouhlasila dost pozoruhodný balíček. Takto funguje Evropa, vždy udělá krok zpět, a pak krok a půl dopředu.
Jaká je tedy politická a ekonomická realita dnešní Evropy?
Nemůžete si Evropu představovat jako něco, co se buď federalizuje, anebo rozpadne. Není to žádná katedrála, kterou stavíte podle nějakého plánu. Je to spíš korálový útes, který roste chaoticky. Někdy se někde kus ulomí, ale zato vyroste kmen někde jinde. Celek roste, rozvíjí se, ale ne podle nějakého designu nebo podle matematického výpočtu. Tak Evropa vznikala a tak se bude i dál vyvíjet.
Jak daleko teď podle vás zajde centralizace EU?
Myslím, že zatím jen směrem ke zpřísnění a většímu dodržování Paktu stability. Sarkozyho cíl úplně centralizované Unie se společnou hospodářskou politikou se nenaplní, protože tady na sebe narážejí dvě kultury: německá a francouzská. Jedna chce více vnitřních reforem, trhu, disciplíny a ta druhá více centralismu, etatismu, expanze. Sarkozyho sny se nenaplní. (...)
Celý článek na respekt.cz, ZDE.
