Čínské komunitě ve Španělsku se určitě ani v nejhorších snech nezdálo o něčem, co by na ni vrhlo tak špatné světlo jako právě „Operace Cheqian-Emperador“ (Operace Císař). Pro skupinu obyvatel, která považuje diskrétnost za základní prvek svého životního stylu (a zároveň jednu ze svých tvrzí), neexistuje nic horšího, než zveřejnění informací o tom, jak kriminální skupiny zpronevěřily až 35 miliard eur ze státní kasy, a o násilí páchaném klanem Gao Pinga v souvislosti s vydíráním, korupcí, prostitucí a prodejem drog.

Přestože bychom neměli házet všechny do jednoho pytle a měřit všem 170 tisícům Číňanů žijícím ve Španělsku stejným metrem, expanze čínského podnikání tady jako všude jinde nabádá přinejmenším k zamyšlení.

Stěhování do čínských čtvrtí

Jako ostatní migranti i Číňané se stěhují z ekonomických důvodů. Avšak tento migrační proces, který se v zemích, jako je Francie, Itálie nebo Španělsko, vyvíjí závratnou rychlostí, není doprovázen úplným společenským začleněním. Často se omezí jen na obchodní kontakt. Kvůli tomu, že se nezačlení do společnosti (koncept čínských čtvrtí), vytvářejí onen „stát ve státě“, jistý druh čínské exteritoriality, kde vzorce spravedlnosti nebo pracovních podmínek diktuje komunita, a nikoliv stát.

Operace Cheqian-Emperador odkryla strukturu praní špinavých peněz a daňové úniky obřích rozměrů.

V policejních operacích z posledních let zaměřených na obchod s lidmi, otrokářskou práci a daňové podvody vynikají dva prvky. Prvním je rozpínání čínských kriminálních sítí na španělském území, organizovaných formou pyramidy a narůstajících paralelně v různých odvětvích. Importní a exportní sektor je jediný, na který upozorňuje nynější vyšetřování, ale podobně je to určitě i v dalších tradičních odvětvích čínských přistěhovalců – v restauracích, obchodech s textilem, v realitních kancelářích, barech atd.

Otrok, co se stane otrokářem

Systém (který byl zkoumán také v dalších zemích) funguje víceméně následovně: čínský podnikatel „importuje“ prostřednictvím svých sítí a tzv. „hadích hlav“ ilegální pracovní sílu, kterou několik let využívá ve svém podnikání – v restauracích, dílnách, obchodech, dokud zmíněná pracovní síla nesplatí svůj dluh. Tísnivá situace a životní i pracovní podmínky, ve kterých se nachází, bývají úděsné. Poté, co splatí dluh za stěhování do země zaslíbené, musí přistěhovalec zpětně zaplatit za vystavení dokumentů a legalizaci svého pobytu (do které je zapojena, jakoby náhodou opět čínská organizace kontrolovaná nebo spoluvlastněná těmi samými kápy.)

Nakonec se přistěhovalec zadluží naposledy a to neformální půjčkou na to, aby si mohl zřídit vlastní podnik, a tak se z vykořisťovaného stává vykořisťovatelem. Jakmile vyschne výnos z prodeje tortilly nebo právě vyrobeného trička, musí nový podnikatel přijít na to, jak zaplatit, a nezbývá mu, než přivézt prostřednictvím svého podnikání více přistěhovalců, které následně sám vykořisťuje. V případě, že jsou tradiční odvětví přesycena ostatními Číňany a nemá strach a zábrany, pustí se do zcela ilegálního sektoru, jako je prostituce, hazard nebo obchod s drogami.

Chvíli v Holandsku, chvíli v Itálii

Druhým prvkem, který tuto strukturu ještě více zamotá, je internacionalizace sítí. Většina čínských přistěhovalců v Evropě pochází z provincie Če-ťiang, kde se nachází Čching-tchien, epicentrum čínské migrace do Španělska a Itálie a region, který se díky zásilkám rychle rozvíjí. Tito migranti, kteří přijeli nejprve do Nizozemska a Francie a posléze do oblasti Středozemního moře, vykazují výjimečnou mobilitu a organizaci. Jdou tam, kde je práce nebo podnikání, kde je možné si rychle vydělat, což umožňuje brzy odjet a vrátit se do Číny a repatriovat tak peníze za nulovou daň.

Španělsko je jednou z posledních západoevropských zemí, kam čínští přistěhovalci míří. Mělo by se proto podívat k sousedům, aby předešlo největším škodám. Mělo by podporovat začleňování a vyvarovat se situací, jako jsou kupříkladu ty, ke kterým dochází v Pratu. V tomto městě ve stejnojmenné provincii Toskánska, ležícím se asi 30 kilometrů od Florencie, panuje nepřetržité napětí mezi Číňany a Toskánci.

Toskánské podsvětí

Číňané začali proudit do této tradiční kolébky nejvzácnějšího textilu v Evropě v 80. letech minulého století jako zaměstnanci italských rodinných podniků, které vyvážely tkaniny do celé Evropy. Během sotva deseti let se zrodila první generace čínských textilních podnikatelů. Dnes ovládají 60 % odvětví prostřednictvím více než 4 800 podniků a populaci čítající oficiálně asi 25 tisíc Číňanů ze skutečných 200 tisíc. Stejným tempem bují i podsvětí, takže oblast se stala epicentrem zločinnosti, kde pere špinavé peníze čínská mafie z celé Evropy. „Nárůst čínské zločinnosti v tomto regionu je nejvyšší ze všech přistěhovaleckých skupin,“ vysvětluje zástupce inspektora, který se tímto jevem zabývá více než deset let.

Ve městě se k sobě všichni navzájem otáčejí zády, existuje tu jistý druh apartheidu mezi místními obyvateli a Číňany. Italové nesou těžce čínské bohatnutí a obviňují Číňany z daňových úniků a z toho, že do regionu nepřinášejí přidanou hodnotu – látky, stroje, zaměstnanci i distributoři jsou totiž čínského původu. Italský je jen koncový zákazník.

Jaký z toho má tedy region prospěch? Číňané trvají na tom, aby se všem měřilo stejným metrem. Aby toho nebylo málo, politická moc situaci jen zhoršuje – v roce 2009 byl starostou zvolen protičínský populista Roberto Cenni a obě komunity jsou si dnes vzdálenější než kdy jindy. To rozhodně není půda pro řešení problému, který (v Itálii, stejně jako ve Španělsku) vyžaduje jednak větší adaptaci Číňanů (například formou rozdělování bohatství prostřednictvím využívání místní pracovní síly), a jednak větší toleranci ze strany nás vůči skupině, která si zaslouženě vydobyla důležité místo v naší společnosti.