Dosud se na takzvanou „ztracenou generaci“ zaměřovali sociologové. Politici se tomuto označení vyhýbali jako čert kříži. Hradbu mlčení prolomil italský premiér Mario Monti, který svým mladším spoluobčanům bez obalu řekl: „Jste ztracená generace.“ Či přesněji: „Krutá pravda je ta, že slib naděje, že bude lépe – ve smyslu proměny systému k lepšímu – můžeme dát mladým, kteří dospějí až za několik let.“

To samé mohli prohlásit německá kancléřka Angela Merkelová, francouzský prezident François Hollande nebo britský premiér David Cameron. Cestu však prošlápl Monti. To znamená, že lídři se už nebudou rozpakovat hlásat jako „evangelium“, aby mladí lidé zapomněli na život, který si užívali jejich rodiče. Do včerejška hlásali, že zítřek bude lepší než dnešek. Od nynějška: *„**zítřek bude takový, jako dnešek. Jen trochu horší”*.

Řekněme si to na rovinu: za současnou evropskou krizi nesou vinu stávající politické a intelektuální elity. Jsou generací lídrů, kteří vyrostli ve věži ze slonové kosti.

Avšak pohodlná existence, kterou vedli, prosperita a bezpečnost, které se těšili, nebyla jejich dílem. Merkelová a Cameron, stejně jako bývalý německý kancléř Gerhard Schröder a někdejší britský premiér Tony Blair, vše zdědili od předchůdců – ukázali se být pouhým výkonným „spotřebitelským družstvem“, jak je označil [polsko-britský sociolog] Zygmunt Bauman. Konzumovali plody práce jiných a vyhřívali se v záři úspěchů, které nebyly jejich.

Evropskou unii vybudovala generace, pro niž byla tragická minulost – ztělesněná Osvětimí – životní realitou. Otcové zakladatelé Evropské unie – Konrad Adenauer, Robert Schumann či Alcide De Gasperi – pochopili, že pouze společnou prací mohou vytvořit něco trvalého a dobrého. Evropská solidarita se ukázala být požehnáním.

Vzpomínky na blahobyt

Dnešní vládní elity žily dosud ve zcela jiných podmínkách, v bezpečnosti, míru a neustálém růstu životní úrovně. To byl efekt budování rozumného sociálního státu. Jak je tedy možné, že po takovém obrovském úspěchu dnes Evropa zažívá možná stejně ohromné fiasko? Je to kvůli přesvědčení současných elit, že EU spíše zdědily od svých předchůdců, než že by ji získaly na dluh od svých potomků. Mentalita a duch lidí, kteří dnes vedou Evropu, by se tedy dala shrnout následovně: „Užívejme života, jak jen to jde, protože brzy budeme na EU už jen vzpomínat.“

Co je dnes největším a nejpalčivějším problémem Evropy? Vidíme to na ulicích a náměstích našich měst. „Máme právo volit, ale nemáme práci!“, stěžuje si mladý člověk bez práce. Máme demokracii, ale doma chybí chleba. Prekariát, jak se říká chudnoucí vrstvě lidí bez pracovních a sociálních jistot, nám přímo roste před očima. A kdo to vlastně je? Krátkou a výstižnou odpověď nám dává Guy Standing, autor publikace The Precariat: The New Dangerous Class [Chudina: nová nebezpečná třída]: doslova ze všech. Její jádro tvoří mladí lidé.

A jediné, co mladí uslyší od svých lídrů bude, že jsou „ztracenou generací“ a že EU se může rozložit. Nodovobá chudina podle Standinga zakusí „čtyři A“: podle anglických názvů pro hněv [anger], osamocení [zpřetrhání pout, anomie], úzkost [anxiety] a odcizení [alienation]. Výsledkem této společenské nálady je „rozezlený občan“, jakého jsme měli možnost vidět v akci v létě roku 2011 v londýnských ulicích. To jsou ti „noví chudí“, kteří nemají nic společného s bezmocí bezdomovců. Jde o generaci, která čelí doživotní vyhlídce vleklé nezaměstnanosti nebo příležitostné práce pod svou kvalifikaci a ambice. Taková situace je živnou půdou pro hněvu a vztek.

Přetavit zlobu v odvahu

Otázka, na níž teď musíme nalézt odpověď, zní následovně: jak můžeme z tohoto vzteku vykřesat odvahu? Zaprvé nezapomeňme, že odvaha myšlení plyne z odvahy vize. Nahlas si řekněme: „Nebojme se naší zloby.“ Máme na ni právo s ohledem na naši situaci. Ovšem pod jednou podmínkou: hněv, revolta a nakonec i nenávist nesmí směřovat proti nikomu jinému. Nesmí být namířena proti ostatním lidem, jen by se tím přiléval olej do ohně.

Z našeho světa bychom udělali hotovou noční můru. Nenávist a vztek, které miliony mladých Evropanů dnes nosí ve svých srdcích, se musí namířit proti lhostejnosti. Náš kategorický imperativ dnes zní následovně: „Nenávidím svou lhostejnost.

Zadruhé Claus Leggewie píše ve své slavné knize Mut statt Wut [„Odvaha místo vzteku“], že velké příležitosti vyžadují „konstruktivní představivost a iniciativu“. Kdo tedy může zajistit, aby se hvězdami, za kterými půjde sjednocená Evropa, nestalo sobectví, ale solidarita, nikoliv smrtící soupeření, ale spolupráce, nikoliv zisk, ale udržitelný rozvoj?

Nejprve si řekněme, od koho to s jistotou očekávat nemůžeme. A to z morálních, intelektuálních i duchovních příčin. Od vrcholných evropských představitelů. Ti v posledních dvou letech zachraňují Evropu tak neúspěšně, že z ní zanedlouho nemusí zbýt nic víc než vzpomínka. Lídři totiž nejsou řešením problémů unie, ale jejich původem. Chtít po Merkelové nebo Hollandovi, aby nás vytáhli z krize, je jako bavit se se slepcem o impresionistických malbách.

Poslední naděje

Tak kdo tedy? Jakkoli bláznivě to může znít, myslím, že poslední nadějí Evropy je generace účastníků programu Erasmus. Programu, který – jak můžeme slyšet od eurokratů v Bruselu – je natolik extravagantní, že může být v rámci „úsporných opatření“ zrušen. Proč bychom měli utrácet peníze daňových poplatníků na stipendia pro mladé Evropany, kteří podle různých pověstí tráví pak většinu času zábavou? A slouží snad konference eurokratů, debaty a studijní cesty, k nimž je třeba vždy připočíst doprovodné servisní náklady z našich daní, soudržnosti EU více než financování studijních a životních zkušeností mladým lidem v jiné zemi?

Generace Eramus čelí vyhlídce nezaměstnanosti. Jde o generaci zakoušející krizi naděje. Zároveň je generací, která vyrostla v poznávání rozmanitosti Evropy skrze vzájemné kontakty. Generací, která kvůli své beznadějné situaci chápe to, co velký český filozof Jan Patočka nazval „solidaritou otřesených“. Tento společný osud znamená, že generace Erasmus si dnes uvědomuje, že svět v podobě, v jaké jej známe, se chýlí ke konci.

A co začíná? Budoucnost je v našich rukou. Je načase, aby novou Evropu začala budovat dnešní „ztracená generace“. Potřebujeme novou progresivní politiku, která by nebyla založena na logice růstu, ale na radikálním odklonu od něj. V dnešní době těmi skutečně svobodnými lidmi nejsou ti, co říkají „víc, víc, víc“ (nákupů, úvěrů, zkázy Matky Země), nýbrž ti, kdo mají sílu a víru říci „dost!“.

Příslušníci generace Erasmus, vím, že jste bez práce a že jste stále připravováni o naději na lepší budoucnost, ale dnes jste poslední šancí pro Evropu. Kdo zachrání EU, když ne vy? A kdy, když ne dnes? Udělejte to spolu se svými dětmi. „Evropský sen“ je ve vašich rukou.