S brýlemi zavěšenými na krku běží pětašedesátiletá Pilar Goytrová za svým dvouletým vnukem. Chytí ho, aby nevběhl do silnice, a zamíří zpět na hřiště nedaleko řeky Manzares. Každý pátek vyzvedává tato dynamická babička se světlými prošedivělými vlasy malého Maria z jeslí v lidové čtvrti Puerta del Angel na jihozápadně Madridu. Před branou čekají podobně jako ona další abuelas (babičky).

Podle průzkumu ministerstva zdravotnictví a sociálních věcí se o svá vnoučata denně stará přibližně polovina španělských prarodičů a zhruba 70 % z nich si je bere k sobě na prázdniny. Prarodiče měli ve Španělsku vždycky důležité postavení, ale v době krize je jejich pomoc ještě potřebnější. Podle studie španělské Hospodářské a sociální rady (CES) žilo loni z penze prarodičů zhruba 422 600 domácností z celkových 17 milionů. To je o 21 % více než v roce 2010.

Pilar je v důchodu od letošního března. Za Mariem jezdí tři čtvrtě hodiny metrem a stará se o něj až do příchodu syna Miguela a snachy Virginie. V 37 letech patří oba k tzv. mileuristas – lidem, kteří vydělávají zhruba tisíc eur měsíčně. Miguel pracuje v cestovní kanceláři, Virginie je zaměstnána v laboratoři jako pracovnice kontroly kvality. Najmout si chůvu na plný úvazek? Nepřichází v úvahu. Pilar si ale nestěžuje. „Vnoučata miluju,“ říká a podává Mariovi sušenku ve tvaru dinosaura.

Stát selhal, zaskakují rodiče

Ve Španělsku je více než 1,7 milionu domácností, kde jsou všichni členové rodiny bez práce, a přibližně 300 tisíc rodin přišlo od začátku krize o bydlení. Jak je tedy možné, že to zemi nepoložilo na lopatky? Ekonomové a sociologové odpovídají všichni stejně: „silné zastoupení podzemní ekonomiky“, která představuje 20-25 % španělského HDP.

Ale zejména „solidarita v rodině“, skutečná záchranná síť v těžkých časech. Pro vyjádření toho, jakou roli hrají prarodiče v současné krizi, je to skoro slabý výraz. Jsou zásadním prvkem společnosti a úlevou pro špatně nastavený sociální systém počínaje nedostatečným počtem míst ve státních jeslích nebo jejich otevírací dobou, těžko skloubitelnou s profesním životem. Poskytují bydlení těm, kdo o něj přišli, přebírají štafetu od státu, když přestane platit podporu v nezaměstnanosti, hradí prázdniny.

Ani je ale krize nešetří. Předně na ně jako na všechny občany doléhá vládní politika úsporných opatření (důchody byly loni zmrazeny a letos zvýšeny pouze o jedno procento, zatímco inflace vzrostla o téměř tři procenta). Navíc nyní musejí částečně přispívat na léky, které byly dosud pro důchodce zdarma. Senioři to nemají lehké ani jako rodiče: krize trápí jejich děti a jejich rodiny, jimž musejí být často nejen ekonomickou, ale i morální oporou.

Demonstrující babičky a dědečkové

„Myslím si, že generace mých dětí si nebude žít tak dobře jako my,“ lituje Pilar, kterou pohled na zemi, která se „vrací do minulosti“, rozesmutňuje a rozhořčuje. Rozhodla se tedy, že bude proti dopadům krize bojovat „výpomocí rodině, ale i účastí na demonstracích“. Spolu s mnoha dalšími abuelos kráčí v čele manifestací, které kritizují sociální nespravedlnost a škrty ve vzdělání a zdravotnictví.

Říká se jim také yayoflautas, tedy generace „rozhořčených“ třetího věku, veteráni protestního občanského hnutí, které se zrodilo loni na jaře. Yayo znamená kastilsky děda a flautas (píšťalka) odkazuje k hanlivému výrazu perroflautas (pes a píšťalka). Tím někdejší předsedkyně madridského autonomního společenství Esperanza Aguirrová označuje „rozhořčené“, které připodobňuje k hippies se psem po boku a píšťalkou v ruce.

Yayoflautas ale jako hippies nevypadají. Třicítka seniorů prošedivělých vlasů, s tenkými brýlemi na očích a vráskami ve tváři demonstruje jako každé pondělí v 19 hodin na náměstí Puerta del Sol proti vládní politice Mariana Rajoye.

Návrat dětí do hnízda

Čtyřiasedmdesátiletý Martos Ruiz-Gimenez má na krku zavěšený transparent: „Kdo seje rozhořčení, sklízí revoluci.“ Dědeček s kulatou tváří a jiskřivýma očima pod bílou kšiltovkou hrdě upřesňuje: „To mi napsala vnučka.“ Martos pobírá měsíčně 700 eur důchodu a živí z něj nejen svou manželku, ale i devětadvacetiletou vnučku Martu, která se vrátila ke studiu biologie a raději bydlí u něj než u svých rozvedených rodičů. Od roku 2008 žije v rodinném domě, který už Martos „naštěstí“ splatil, i jeho čtyřiačtyřicetiletý syn Marcos. Pracoval na volné noze v odvětví výroby žaluzií, které bylo v době stavebního boomu velice lukrativní, což

už dnes neplatí. Marcos nemá na bydlení peníze. „Neptejte se mě, jak to děláme. Účty vede manželka, já nedostávám ani euro…,“ vtipkuje Martos a vydává se na další demonstraci.