Před několika týdny jsem byl v Madridu. Tou dobou se tam konaly demonstrace, při kterých docházelo ke střetům s policí. Jejich rozsah a násilnosti nám média náležitě přiblížila. Náhodou jsem se ocitl na jednom z „horkých“ míst a přitom jsem vzpomínal na daleko horší nepokoje, k jakým došlo například v Terstu záhy po válce a poté v sedmdesátých letech, nebo v ulicích Janova v roce 1960 či v roce 2001 u příležitosti zasedání skupiny G8. Namísto strachu jsem zažil pocit tísně. Ta mě pohltila, pomalu se měnila v neurčitou úzkost a nakonec opravdový zmatek.

Pro demonstraci byly zcela pochopitelné důvody – stále tvrdší životní podmínky pro stále větší počet lidí, větší problémy uspokojit základní potřeby obyvatelstva (zdravotnictví, sociální služby, důchody, zaměstnání). Vytvářely tíživou atmosféru smutku a zmatku a dávaly pocítit tíhu nadcházejících šedých dnů a života plného bídy a ponížení. To vše dohromady vytvářelo pocit nejistoty, o němž nedávno hovořil [filozof polského původu] Zygmunt Bauman.

Koho zajímá budoucnost

Vidina frustrující a nejasné budoucnosti však není největší starost mé generace. Budoucnost nás osobně nezajímá. Naším světem je přítomnost, které se snažíme chopit a využít ji, anebo ji obejít, když nás tíží. Mé vrstevníky nermoutí zítřejší nejistota a pravděpodobné utahování opasků. Většinou už dlouho hrajeme s kartami, které nám osud rozdal a ty nám zajišťují slušnou pravděpodobnost, že se nám v čase, který ještě zbývá, povede celkem dobře. Avšak ti, kdo teprve dnes vstupují do údobí života, ve kterém se rozhoduje o existenci a jeho kvalitě i smyslu, ti cítí, že jejich touze po rozvoji, po budování vlastního světa a po prosazování práva na štěstí podle americké ústavy cosi brání.

Zděšení se tak zmocňuje i těch, kdo už se o sebe nebojí a kdo by si mohli nadále užívat života ze svých více než dostačujících osobních úspor. Jsou zděšeni, protože se bojí o své blízké, na nichž jim záleží stejně jako na sobě samých, tj. o děti a vnoučata, ale i proto, že všichni neseme odpovědnost za náš osud a obklopeni smutkem se nemůžeme radovat. Ve vyhaslém světě nemůžeme být skutečně živi.

Madridský tisk psal tehdy o bujícím podhoubí separatismu v Katalánsku, jehož důsledkem je regrese a ochromená politika celé velké a dynamické země, jakou je Španělsko, a vůbec celé Evropy. Je cítit soumrak Evropy. Demonstrace podobné tolika jiným po celé Evropě, nebyly výrazem politické rebelie, alternativního evropského projektu, o němž lze diskutovat, nebo ho zavrhnout, který ale zůstává projektem budoucnosti. Nenabízely obrázek armády připravené ke zteči. Byl to spíše pochod jednotek k ceremonii svěšování vlajky.

Unie je daleko

Evropská unie se svými komisemi, planou výřečností, opatrností, kompromisy, ochromujícími vety, která si mezi sebou kříží členské státy, a s nekonečnými summity, které stále připomínají stagnaci, se zdála být – a pořád zdá – velmi vzdálená. Podobně to bylo s císařem ze známé Kafkovy povídky, který vyšle na cestu rozhodující vzkaz, jenž nikdy nedorazí.

Mezitím se tady šíří pach všemožných nacionalismů, partikularismů, lokalismů a primitivních, záštiplných separatistických nálad a to za vydatného přispění hospodářské krize. Každý národ a etnikum prožívá absurdní vzrušení: musí dostat možnost se plně rozvíjet, může anebo musí vytvořit stát (Švýcarsko by se tak mělo rozdělit na čtyři státy, po čemž ale Švýcaři zdá se vůbec netouží). Každý je plně přesvědčen o tom, že hospodářskou krizi vyřeší, když se každý uzavře v zahořklé izolaci.

Právní stát Evropa

Zbývá nám jediná možná realita. Jediná, která zaručí bezpečnost a stabilitu. Tou je Evropa. Skutečný Evropský stát – federální, decentralizovaný, ale zároveň jednotný, s vlastní svrchovanou mocí, jako je tomu v USA. Evropa, kde by se nynější národní státy staly samostatnými regiony. Žádný z nich by však například neměl právo vetovat politická rozhodnutí evropské vlády, která by skutečně vládla, nebo zavádět předpisy, tím méně pak ústavní, které by nebyly v souladu s principy Evropské ústavy. Evropský stát, který by svou svrchovanost nevyjadřoval hrozbami a důtkami, ale uplatňováním všemi uznaného práva.

Skutečný evropský stát je jediná možnost, jak si zajistit důstojnou budoucnost. Problémy už dnes nejsou národní, ale týkají se nás všech. Je směšné, aby například v jednotlivých státech platily různé imigrační zákony. Stejně tak směšné by bylo, kdyby platily odlišné zákony v Boloni a v Janově. Skutečný evropský stát by navíc mohl výrazně snížit své výdaje na nekonečné komise, zastupitelské úřady či různých parazitujících institucí.

Evropa sama o sobě je velmoc. Je utrpení sledovat, jak často se snižuje k žabomyším sporům. K tomu, aby byla Unie hodna svého jména a stala se pravou Evropou, potřebuje rozhodné a vlivné vedení. Mmusí se vzdát nereálného sjednocování všech a taky strachu napomenout ty, kdo chtějí mít čistý dům tak, že špínu házejí k sousedům. Možná, že Evropská unie není schopna jednat s neochvějnou důsledností. Pokud ale bude pokračovat jako dosud po riskantní cestě, hrozí jí konec podobný postupnému zhášení světel v kině, které se vyprazdňuje.

Poprvé v dějinách usilujeme o vytvoření velkého politického společenství bez války. To však jde jedině s autoritou v čele. Kolísavost neznamená demokracii, ale její smrt.

Jestliže se zdá, že se Evropa rozkládá a drolí, pak je jasné, že ti, kdo v ni věří, zažívají tíseň a depresi, jako onen večer v Madridu. Nemusíme se však poddávat melancholii. Nejsme na světě proto, abychom propadali svému duševnímu rozpoložení nebo hnutím mysli po špatném jídle. Pohodlí, nepohodlí, dál pracujeme, jak to jde, a snažíme se dosáhnout toho, co máme za správné (nebo za nejméně špatné), se zarytým přesvědčením, že „non praevalebunt“, že nás nepřemohou.

Proti stísněnosti a pesimistické únavě je třeba bojovat. Tím spíše, že se dnes tak rychle šíří. Když pročítáme vyznání otců myšlenky sjednocené Unie, která nám zanechali ve svých dílech, musíme spolu s geniálním kabaretiérem Karlem Valentinem, jímž se nechal inspirovat Bertold Brecht, konstatovat, že v té hrůzné době byla budoucnost lepší.