Vyberte si jazyk
Na místě jejich posledních okamžiků nejsou svíčky ani květiny. Tam, kde padli, nenajdeme ani provizorní oltáře z plastu, které jsou na Korsice jinak všudypřítomné a roky připomínají místa a oběti automobilových nehod. Nejsou tu ani pamětní tabule jako pro bojovníky z napoleonských válek, nebo málokdy. Ani kameny ad memoriam, jako na památku členů FLNC [Fronta pro národní osvobození Korsiky], o nichž vyrytý nápis kolemjdoucí ujišťuje, že ač padli, bylo to za národ, „per a nazione“. Od vraždy poslance Korsického shromáždění Roberta Feliciaggiho před šesti lety sužují Ajaccio znovu přízraky. Vracejí se stále častěji a správní město Korsiky kvůli nim začíná podobat pohřebišti.
Ulice Napoleonova města poznamenala další série vražd. Obětmi jsou členové několika nepřátelských klanů, které mají město pod kontrolou a které se vymanily z vlády starší generace bossů a kmotrů.
„Vražedná mapa“ města se tak rozšířila za hranice předešlých dvou velkých masakrů. Prvním bylo krveprolití z roku 1995, kdy během „občanské války“ mezi nacionalisty byla smrt v jednom táboře do čtyřiadvaceti hodin oplácena vraždou v druhém. Ale město zažilo ještě krvavější období o čtyřicet let dříve – tzv. „války o Combinatie“, pojmenované podle nizozemské lodi převážející cigarety, která se potopila v Ajacckém zálivu [cílem tohoto gangsterského spiknutí bylo získat kromě peněz z prodeje nákladu i pojistné – pozn. překl.]. Hádka o zisk z prodeje kořisti z Combinatie přetrvávala v pozadí aktivit korsické i marseillské mafie několik desetiletí.
Vražedné Člověče, nezlob se
Nová spirála vražd, ve kterých nejde ani o náhodu, ani i ideály, se rozpoutala na parkovišti letiště v Ajacciu. V roce 2006 tady dvěma kulkami do krku někdo zastřelil Roberta Feliciaggiho u kufru svého BMW, do kterého právě rovnal zavazadla. Zakulacený žoviální obchodník v saku a s cigaretou nebyl gangsterem ani nacionalistou – a dokonce ani mafiánským kmotrem, jako někteří jeho známí. Právě zde, před cedulí firmy Avis, kam si cestující spěchají půjčit auto, by mohla začít naše trasa, která se jako vražedné Člověče, nezlob se na okamžik zastaví na benzínové stanici na cestě k souostroví Sanguinaires, kde byl 16. října zavražděn advokát Antoine Sollacaro.
Z letištního parkoviště, kde padl „Robert“ – jak mu celé Ajaccio říkalo – směrem ke starému městu zatáčí čtyřproudá dálnice doprava k obchodní zóně Mezzavia. Na úseku dlouhém sotva několik desítek metrů tu zahynuli čtyři lidé.
Před školou to byl Jules Massa, tělesný strážce zemřelého tajného vůdce FLNC Francoise Santoniho.
Naproti, mezi pojízdnou prodejnou pizzy, jejíž prodavač byl zabit takříkajíc za pultem, a bývalou agrární komorou, před kterou zahynul o Vánocích roku 1990 její předseda Lucien Tirroloni, zasažen 25 kulkami ráže 9mm, najdeme pamětní ceduli se jménem „Doktor Lafay“. Veterinář a zakladatel sdružení pro oběti terorismu byl v roce 1982 zraněn třemi střelami z revolveru patřícímu frontě FLNC. O pět let později byl pozván do televizní debaty o „násilí“ na kanálu France 3 Corse. Při odchodu z televize ho na chodníku zastřelili jako králíka. Na archivních záběrech vidíme, jak „doktor Simeoni“, jeden z hrdinů autonomistů v Alérii [kteří se tam kvůli špatné hospodářské situaci postavili v roce 1975 na odpor vládě] a Lafayův debatní soupeř, dává nebohému veterináři umělé dýchání.
„Násilí barví noviny na černo“
*„Násilí zaplavuje naši krajinu, formuje myšlení, organizuje společnost, diktuje konverzaci, barví noviny na černo, zanechává trosky, znečišťuje ulice*,“ napsal úsečný korsický esejista Nicolas Giudici, než byl sám v roce 2001 zavražděn.
Nechvalně známá ulice generála Fiorelliho se nachází u Napoleonovy třídy, jedné z hlavních tepen města. Vedle pekárny Kallisté-Bouffe, kam chodí na sendviče vojáci z nedalekých kasáren, najdeme jednu z mála pamětních desek ve městě. Právě zde byl cestou do divadla Kallisté 6. února 1998 „zbaběle zavražděn“ místní prefekt Claude Erignac. Ve vitríně už zrušeného divadla se od té doby nic nezměnilo: divadelní hru Korsičtí bratři na námět románu Alexandra Dumase, jehož děj je zasazen do nedaleké vesnice Sollacaro, tu na programu mají již čtrnáct let. A Avignonský orchestr stále dává Schubertovu Nedokončenou.
„Jistě věděl, proč musel zemřít“
Zpráva o nové „malamorte“ – násilné smrti – se během několika okamžiků vždy nejprve rozšíří v městských barech. A s ní refrén větiček jako: „aspoň jsem to nebyl já,“ „lepší je být řezníkem, než teletem,“ „lepší je vidět policii, než kněze“. A často, spolu s gesty naznačujícími bezmoc: „my sice nevíme, proč umřel, on to ale jistě věděl“. Vražda zůstává několik dní jediným tématem debat – jakmile se však ke stolu přiblíží někdo cizí, hlasy se ztiší. Jeden z Ajaccianů vypráví – a to i po padesáti letech pouze pod slibem anonymity – že když byl malý a popíjel limonádu v baru Sporting, uslyšel venku výstřely a dal se do křiku: „Zabili Françoise!”. *„Ještě dnes si pamatuji tu facku, kterou mi otec ubalil.” O vraždě se totiž mluví jen potichu, „zvlášť v létě, když jsou všechna okna otevřená“.*
Po oběti bude v nejlepším případě pojmenován sál v justičním paláci, jako se tomu bezesporu stane v případě bývalého předsedy advokátní komory Antoina Sollacary, či jedna z hlavních městských tříd jako v případě starostky města Porticcio Marie-Jeanne Bozziové, která byla 21. dubna 2011 zastřelena na jednom z parkovišť.
Ale kdo si ještě vzpomene, že právě tady, na konci Napoleonovy třídy u pláže a nedaleko krajské prefektury, v roce 1996 téměř zahynul nacionalistický aktivista Yves Manunta? Ani devadesát výstřelů jej nedokázalo zabít. V listopadu 2011 mu pak, ani ne sto metrů od místa prvního útoku, kolem uší znovu prosvištělo asi padesát kulek. Tentokrát byly postřeleny jeho žena s desetiletou dcerou, které jsou dnes zařazeny v ochranném programu pro vysoké státní úředníky. Manunta se mezitím stal jedním ze dvou zakladatelů Société méditerranéenne de sécurité [Středozemní společnosti pro bezpečnost, SMS], která je třetím největším zaměstnavatelem na ostrově. Ta střeží letiště a přístavy na Korsice i Azurovém pobřeží. Jenže se dostal do sporu se svým společníkem Antoinem Nivaggionim. S neprůstřelnou vestou pod svetrem se Manunta ještě na začátku léta před restauracemi, kam se občas jezdil na svém skútru odreagovat, vychloubal: „Říkají mi Survivor“. Na rohu ulice, kde odmítal žít jako krysa v úkrytu, ho však zabijáci 9. července dostali. „V té zatáčce si na něj člověk nemůže nevzpomenout,“ říká jeden z funkcionářů Korsického shromáždění, který bydlí o sto metrů dál.
O něco blíž k moři byl 18. října 2010 zabit druhý majitel společnosti SMS Antoine Nivaggioni. I Antoina znalo celé Ajaccio – byl synem majitele večerky La Parisienne. Z bedny připevněné ke střeše zaparkovaného auta se najednou vynořili dva muži. Zabijáci s brokovnicí, samopalem a pistolí. Nivaggioni neměl šanci. „Aspoň že už někdo zapravil ty díry po kulkách,“ procedí jeden z místních u zdi, kterou jizví stopy po střelách jako záplaty na vraždu, na kterou by město rádo zapomnělo.
Hřbitov, který nikdo nevidí
*„Na mrtvé myslíte několik dní nebo týdnů a pak to přejde, tak jako všechno,“ povzdychne si holič v ulici Fesch, jedné z obchodních tepen města, kde byl 29. ledna 2009 zabit člen jednoho z ajaccijských gangů. „Jak to říct? Je to součást našeho dědictví,“ soudí muž. „Kdybychom všude dávali náhrobní kameny, vypadalo by to tu jako na hřbitově,*“ dodá jiný. Nevědomky tak téměř doslova cituje francouzského spisovatele Prospera Mériméa, který píše o podobném „pohřebišti“ na sartenském náměstí Porta, které by také vzniklo, kdybychom na místě všech padlých vztyčili kříže.
Letos v dubnu, poté, co Jeana-Pierra Rossiho, majitele restaurace s kebabem, zastřelili, když kolem půlnoci vynášel odpadky, pochopili všichni, že zemřel omylem, místo někoho jiného. Celé město si šeptalo jméno souseda, který měl té noci štěstí. Prodavač sushi na rohu ulice chtěl na Rossiho památku umístit na budově tabulku. Většina místních obyvatel to odmítla. Místo ní tu má dnes Jean-Pierre Rossi pouze ceduli realitní kanceláře „Na prodej“.
Ostrov jako filmová kulisa
Mrtví se tu po městě potulovat prostě nesmějí. „Není to zbabělost, ale obrana, způsob jak žít a přežívat. Co máte jinak dělat, když si v baru potřesete rukou s chlapem, který strávil osmnáct let ve vězení?“, klade si otázku místní novinář. Podle něj korsická společnost lže sama sobě. *„*Ostrov je pouze kulisa. My jsme poslední, kdo si myslí, že je tady bezpečno. Raději žijeme jako ve filmových studiích bez skutečných lidí.“
V literatuře není po tomto „vražedném okruhu“ ani stopy – dokonce ani v místních detektivních románech. A ani v turistických průvodcích. „Zabýval jsem se myšlenkou na knížku fotografií ze starých pohřebních míst, která jsou rozeseta po ostrově, ale nakonec jsem to vzdal,“ říká nakladatel Jean-Jacques Colonna d’Istria. *„*Viděl jsem, že by se to neprodávalo. Zato vraždy...“
Na terase kaváren Golfe a Napoléon se místní ráno probírají stránkami deníku Corse-Matin. Odpoledne posílají soustrastné dopisy. „V podstatě se tu všichni známe“. Když se ale pokusíte pošimrat paměť jednoho z nich a prolomit tak místa a tajemství vražedné mapy, okamžitě nastoupí vyhýbavá odpověď. *„*Nic si nepamatuju. Občas potkám na ulici někoho, o kom jsem si myslel, že je už mrtvý. Ten čas tak běží...“
