Vyberte si jazyk
Středeční hlasování, jímž byl schválen požadavek snížení rozpočtu EU, by mohlo představovat klíčový moment ve čtyřicetiletých dějinách britského členství v této instituci. I když vláda může dál prohlašovat, že rozhodnutí není politicky závazné, je nyní nepředstavitelné, aby David Cameron příští měsíc na jednáních v Bruselu souhlasil třeba jen se zmrazením současných výdajů.
Cameron je přesvědčen, že se mu s podporou dalších členských států podaří prosadit dohodu, která by roční navyšování evropského rozpočtu na sedm let omezila na úroveň inflace. I to by však znamenalo odvádět EU více peněz. Poslanci se už ale očividně nechtějí nechat neustále odbývát přísliby budoucích reforem. V době, kdy ministerstva, radnice, nemocnice, policejní sbory a další aktéři musí provádět rozsáhlé škrty, není možné, aby jim EU sama unikala. O tom by se skutečně nemělo vůbec diskutovat. Dolní sněmovna promluvila jménem národa, který musí přinášet oběti, na něž se nabobtnalé bruselské byrokracii nechce ani pomyslet.
Je samozřejmě pravda, že opoziční podpora reformy usilující o snížení výdajů, kterou navrhl konzervativní poslanec Mark Reckless, byla čistě cynickým tahem. Během celých třinácti let vlády labouristů rostly výdaje EU ročně více než inflačním tempem a vláda se vzdala podstatné části naší slevy z odvodů, kterou si Británie předtím těžce vybojovala, výměnou za reformu zemědělských dotací, ze kterých jsme nakonec nic neviděli. Do konce mandátu Labouristické strany se tak čistý britský příspěvek zvýšil o 47 %. Požadavek, aby EU nyní své reálné výdaje snížila, je tedy z její strany směšným oportunismem.
Nicméně kostky jsou nyní vrženy. Cameron pravděpodobně lituje středeční porážky, nadešel však čas, aby se Británie postavila na odpor rozmařilosti a fiskální nenasytnosti Evropské komise. Greg Clark, finanční tajemník ministerstva financí, poslancům řekl, že Komise ignorovala britský požadavek, aby bylo přezkoumáno spektrum možných administrativních škrtů, s tím, že její přeplacený personál na něco takového nemá čas. V době, kdy národní vlády drasticky snižují vlastní náklady a některým z členských států dokonce hrozí bankrot, nemůžeme takovou nestoudnost dále tolerovat.
Středeční porážka se netýká pouze peněz. Musí být viděna v širším kontextu budoucnosti Británie v EU, či spíše jejich rostoucího vzájemného odcizení. Jakmile ministři, jako například Michael Gove, začnou otevřeně pochybovat o výhodách našeho dalšího členství v Unii, je zřejmé, že se po čtyřech desetiletích nyní ocitáme na křižovatce. Vláda se proto bude muset rozhodnout, kudy nejlépe dál.
Vyjednávání o rozpočtu
Evropa ve výprodeji
„Výsledek rokování o evropském rozpočtu na další tři roky závisí na třech politicky citlivých otázkách: velikosti rozpočtu, jeho rozdělení a národních rabatech,“píše Radovan Geist, šéfredaktor serveru Euractiv.sk, na stránkách listu Pravda. Přitom
ve všech jde v podstatě o to samé: kolik chceme investovat do společné budoucnosti. Bohužel se zdá, že hlavní prioritou je získat tuto budoucnost se slevou.
Jedním z nejlepších příkladů je podle Geista britský rabat vyjednaný Margaret Thatcherovou už v roce 1984, který „zůstane i dalších sedm let, i když Británie už dávno nepatří mezi chudší členské státy ani největší čisté plátce při přepočtu na obyvatele. Své rabaty mají i další členské státy jako Německo, Nizozemsko a Švédsko, které se řadí mezi největší plátce jak v absolutních částkách, tak v přepočtu na obyvatele. Před několika dny se rabatu začalo dožadovat i Dánsko – druhý největší plátce v přepočtu na hlavu. Francie a Itálie – druhý, respektive třetí největší plátce – o něj sice ještě nezažádaly, ale budou požadovat kompenzace minimálně v podobě ústupků v oblasti společné zemědělské či regionální politiky. To samé by se mohlo týkat Finska. Evropští lídři pozapomněli, že
výdaje EU jsou především investicemi do cílů, pod něž se podepsaly všechny členské státy. [...] Místo Evropy se slevou by se jim mohlo dostat Evropy z výprodeje.
