Vyberte si jazyk
Američany bude zítra k volebním urnám provázet provokace republikánského kandidáta na prezidenta Mitta Romneyho, kterou v posledních minutách předvolební kampaně vypustil na téma Evropa. Obama se podle něj řídí vzorem „Itálie, Španělska a Řecka“, které se staly symbolem evropského sociálně-fiskálního bláznovství.
Nadešel čas opřít se do Evropy? Aby se z ní stalo jedno ze „strategických“ témat, o němž se bude v případě Romneyho vítězství mluvit? A co když vyhraje Obama? Bude pro Evropu, nebo proti? Nebyl to právě on, kdo provedl obrat v transatlantickém dialogu, když sám sebe označil za „prvního prezidenta původem z Pacifiku“? Jak naloží se svým druhým mandátem? Naplánuje si první zahraniční cestu opět do Asie a Evropu odsune do pozadí?
Tyto otázky jsou na místě. Evropa v předvolebních debatách silně chyběla, dokud ji na pranýř nepostavil Mitt Romney. Avšak je nutné rozlišovat mezi předvolební rétorikou, obecnými tendencemi a realitou. Při pohledu na statistiky musíme uznat, že vztahy mezi Evropou a USA jsou tak silné a rozvětvené, že dohadovat se o tom by bylo absurdní.
Jedno z nejsilnějších spojenectví historie
Objem přímých amerických investic v Evropě a evropských v USA dalece převyšuje objem čínských a japonských investic dohromady. Bilance vzájemné obchodní výměny vzrostla v roce 2011 o 14 procent na 636 miliard dolarů [přibližně 12,5 bilionu Kč]. Ekonomika obou transatlantických bloků vykazuje obrat ve výši pěti bilionů dolarů [přibližně 100 bilionů Kč] a zajišťuje práci 15 milionům lidí. Americký a evropský výzkum a vývoj je na celosvětové úrovni zastoupen 65 procenty. Transatlantická ekonomika, to je také 54 procent světové výroby a 40 procent kupní síly. Pokud bychom odstranili polovinu obchodních bariér, mohla by obchodní výměna vzrůst o 200 miliard dolarů. Nemluvě o pevných základech Severoatlantické aliance [NATO], jednoho z největších spojenectví v dějinách.
Zaměřme se nejprve na případ Mitta Romneyho. Jeho diskurs je zištný, a proto provokuje. Pomíjivá, ideologická rétorika je střižena na míru volbám. Republikánský kandidát mimochodem v Evropě investoval, a to dokonce v Itálii, a vždy na tom slušně vydělal. Pokud ve volbách vyhraje, zvítězí pragmatismus nad rétorikou.
Z politického pohledu se Romneyho Amerika nebude od té Obamovy příliš lišit. Konkrétně proto, že americká centrální banka Fed, která je z pohledu řízení finanční krize předním aktérem oboustranných vztahů, zůstane pod taktovkou Bena Bernankeho a ve znamení kontinuity a koordinace.
Kdo nás předbíhá
A Obama? Je pravda, že na začátku dal Pacifiku před Evropou přednost. Dost rychle však pochopil, že závažná geopolitická témata se řeší na opačné straně Atlantiku, tam, kde tkví etnické, myšlenkové a kulturní kořeny Spojených států. Ať už jde o stabilitu ve oblasti Středozemního moře, nebo o ekonomické potíže. Prezident tak rychle změnil tón.
Velké světové tendence však vypadají jinak. Ekonomické velmoci jako Čína nebo USA nás začaly předbíhat. Je však na nás, abychom drželi tempo, spojili se například podle návrhu skupiny zemí G20 v Los Cabos, abychom se přiblížili „federálním“ institucím, zbavili se zbytečných regulací a zkostnatělých struktur. Nemůžeme se rozčilovat, že v americké prezidentské debatě chybí evropské téma, a zároveň se urážet, když přijde kritika.
Na černobílých vzkazech Mitta Romneyho a Baracka Obamy je něco pravdy – třeba obvinění z loudavého řešení hospodářské krize. Stát hraje v našich ekonomikách příliš velkou úlohu a naše konkurenceschopnost není z celosvětového hlediska na výši. I to jsou fakta, která bychom měli vzít v potaz nezávisle na tom, jak agresivně či nesympaticky je Romney a Obama využijí k volebním a povolebním účelům.
