Stát neexistuje na základě mezinárodního uznání, o tomto uznání rozhoduje právě existence daného státu. Pokud bude kosovská nezávislost dnes potvrzena [Mezinárodním soudním dvorem], tak bude před obrovskou výzvou stát Kosovo samo a nikdo jiný. Pokud bude odštěpení Kosova prohlášeno za nelegální, bude velkému problému čelit především Srbsko, protože hypotetická reintegrace separatistického regionu do Srbska by představovala téměř neúnosné náklady. A tak v obou případech, aby přestalo být poloprotektorátem [OSN a EU], bude Kosovo muset ukázat, že je něčím víc, než jen nepovedeným polostátem.

Bez ohledu na názor soudu je jen málo pravděpodobné, že by se postoj mezinárodního společenství mohl změnit. Státy, které Kosovo již uznaly, své uznání nestáhnou s odvoláním na to, že se jedná o politický a nikoliv právní problém. Jeho právní řešení pak bylo sui-generis a nemohlo se tak stát precedentem. Země, které uznání odmítly [v EU se jedná o Slovensko, Rumunsko, Španělsko, Kypr a Řecko; z ostatních států zejména Rusko a Čína] jej budou odmítat i nadále s odvoláním na to, že nejsou povinni uznat entitu, která nenaplňuje objektivní kritéria, aby se dala považovat za stát.

Je však pravděpodobnější, že Mezinárodní soudní dvůr, který si uvědomuje svou konzultativní roli, zformuluje neutrální pohled, ve kterém si každý najde to své. To potvrdí právní bezvýchodnost situace, ve které se nacházíme a která byla od vyhlášení nezávislosti [17. února 2008] královsky přehlížena, protože zdravý rozum přenechal své místo politické agendě euroatlantických velmocí.

Tyto, dnes již překonané agendy, považovaly rozpad Jugoslávie a albanizaci Balkánu za garanci unipolárního světového řádu či jako možnost znovu vybudovat multikulturní Evropu a nikoliv tu, která vzešla z Versailleské smlouvy. Situace na poli se změnila. Pět členských států EU Kosovo neuznalo a ostatně nemají jediný důvod tak učinit, což dělá zahájení rozhovorů o přistoupení Kosova do EU nemožným. Zároveň se v Kosovu rozvinul režim ovládaný korupcí a organizovaným zločinem, který zastrašuje občanskou společnost a opozici, opírá se o klientelismus a maže hranici mezi politikou a byznysem, ničí důvěru elity a v budoucnost.

Cizinci nad tím zavírají oči pro udržení „stability“. Co se týče Srbska, kosovská mytologie jim ještě více než princip teritoriální integrity natolik zatemnila mysl, že jakékoliv jiné rozuzlení se jeví jako nemožné.

Abychom se z této slepé uličky potvrzené Mezinárodním soudním dvorem dostali, budeme muset přemýšlet o svolání konference pro Západní Balkán pod záštitou EU a stálých členů Rady bezpečnosti OSN, během níž by se měla navrhnout diskuze mezi entitami, které vznikly po rozpadu Jugoslávie, o jejich budoucích vztazích v rámci EU. Návrat do předchozího statu quo, který se bude zakládat na post a transnárodních principech. Neúspěch Ahtisaariho plánu [v roce 2007 navrhl zvláštní vyslanec OSN pro Kosovo Martti Ahtisaari vytvoření kosovského státu, který by se nacházel pod dohledem mezinárodního společenství] se ještě může transformovat v novou příležitost, ale jen skrze nový začátek.