Ať už zvítězí ve volbách Mitt Romney, či Barack Obama, jisté je, že se příští americký prezident zaměří na Pacifik, a nikoliv už na Atlantik, a Asie pro něj bude důležitější než Evropa. Nejlépe jsme to mohli vidět na předvolební debatě o zahraniční politice, v níž žádný z obou kandidátů nezmínil ani Evropu, ani NATO, tedy spojence a alianci, na nichž americká diplomacie spočívala posledních přibližně sedmdesát let.

Amerika, pro kterou už Evropa od rozpadu sovětského bloku nepředstavuje strategický problém a která zde přestala hledat nová odbytiště, přesunula pozornost k rychle se rozvíjející Asii, kde si potřebuje zajistit strategické postavení v průmyslu a zabránit konkurenční čínské velmoci, aby svým sousedům a rivalům v tomto novém Novém světě vnutila své dominantní postavení.

Souboj titánů

Nyní, když SSSR patří minulosti, se mezi Amerikou a Čínou odehrává souboj titánů, který bude vévodit tomuto století a promění politickou geografii světa. Už to nebude Západ na obou březích Atlantiku. Bude tu USA a Asie na jedné straně a Evropa s přilehlými východními a středomořskými regiony na straně druhé. Dvě obrovské zóny usilující o vnitřní rovnováhu, kterou budou muset dlouho hledat.

To neznamená, že se veškerá solidarita mezi Amerikou a Evropou ze dne na den vytratí. Privilegovaný vztah samozřejmě potrvá, ale bude slábnout, protože Spojené státy a Evropská unie budou usilovat o jiné priority než jeho udržení.

USA se budou zejména snažit vytvořit v opozici vůči Asii americký blok s jednotným trhem táhnoucí se od Argentiny po Aljašku a konkurovat Číně posílením spojenectví s Japonskem, jihovýchodní Asií a pokud možno i Indií. Rostoucí rozpočet na armádu v asijských státech, nové rozmístění amerických sil v Pacifiku a čínsko-japonské spory ohledně ostrovů, byť neobydlených, jsou už nyní předzvěstí těchto velkých manévrů. Nové století začalo v Pacifiku a souběžně v Eurafrice, kolem velkého jezera zvaného Středozemní moře.

Vlastní armáda

I když se to Evropské unii možná nelíbí a zdráhá se s tím smířit, nemůže donekonečna počítat s vojenskou ochranou USA. Nejenže si bude muset vytvořit vlastní systém společné obrany, ale také si sama zajistit stabilní hranice. Proto musí udržovat pevné vztahy se svými třemi sousedy – Ruskem, Afrikou a Blízkým východem – k jejichž proměně by neměla být netečná a s nimiž ji každopádně spojuje těsnější sousedství než s Amerikou.

Rusko upadá pod vládou Vladimíra Putina, který snil o tom, že jej připojí k Číně a bude si tak moci daleko od evropské demokracie upevnit svou diktaturu. Tento projekt ale nemá budoucnost. Rusko Evropu potřebuje, aby čínským obchodníkům a pracovní síle zabránilo v nenápadném zabírání Sibiře. V Rusku hledí nová městská střední třída k Evropě, a nikoliv k Asii. Unie musí Rusku nabídnout demokratický horizont a možnost zakotvit v evropském prostoru, pro kterou se bude moci rozhodnout, až se jednou ukáže, že je v koncích. To stejné platí pro Afriku a Blízký východ.

Pokud chce Evropa protější břeh Středozemního moře stabilizovat, pokud chce přihlížet rodícímu se ekonomickému růstu a prvním krokům arabské demokracie, otevřít si cestu k trhům, vyřešit problém nelegální imigrace a definitivně otočit list za džihádismem, musí investovat do Maghrebu, Mašreku a Černé Afriky a připoutat si je k sobě coby dlouhodobé ekonomické partnery. Stejně jako v případě Ruska musí položit základy společného osudu, který s těmito regiony sdílí mimochodem mnohem víc než s Čínou. Stabilita Číny ostatně není o nic větší jistotou. Právě v těchto regionech se bude hrát o evropskou budoucnost, stejně jako se v Asii bude hrát o budoucnost Spojených států.