Američané si v úterý (opět) vybrali prezidenta, který jim nabízí tolerantní a solidární společnost. Této společnosti už několik desítek let slouží za vzor Evropané, kteří si též činí nárok na její otcovství. Dnes se v jakési zvláštní historické souhře okolností musí oba tábory vydat do stejné bitvy a čelit stejné výzvě: dokázat, že je tento společenský projekt realistický a stále proveditelný.

Americký prezident se bude muset utkat za prosazení této solidarity s velkou částí americké společnosti, která odmítá instituci záchranné sítě pro všechny a místo ní dává přednost meritokracii, každému podle zásluh. Evropané se pro změnu budou muset snažit, aby si systém sociálního zabezpečení pro všechny udrželi. Stát za státem jej totiž postupně osekává.

V zájmu Obamy i evropských lídrů je spojit síly i nápady a najít způsob, jak tento politický projekt zachránit. Solidární společnosti, v níž – jak říká Obama – má každý svou šanci, bez ohledu na to, jestli je bohatý nebo chudý, černý nebo bílý, nemocný nebo kypící zdravím, homosexuál nebo heterosexuál.

Mají i stejné nepřátele: kolosální rozpočtové deficity, hlubokou a strukturální hospodářskou krizi a „romneyizaci“ společnosti.

Na obou březích Atlantiku totiž bují tento individualismus, který hospodářská krize jen prohlubuje. Nutí nás k volbě rozdělovat sociální „výhody“ buď mezi ty, kdo si je zaslouží (pracující), anebo ty ostatní („potřebné“).

A o jakou solidaritu vůbec jde? Můžeme si takovou velkorysost dovolit? Jak ji nastavit, aby se dala ufinancovat? Kdo z evropských obamů či romneyů nakonec zvítězí? A dá se vůbec věřit tomu, jak hlásá Obama, že je ještě možné uzavřít kompromisy k tomu, aby se společnost hnula dopředu a nebyla přitom zaslepena optimismem? To je v této chvíli velmi těžké dilema. Ale dobrá zpráva z úterý je, že Evropané už nejsou sami, kteří v ni ještě věří a musí hledat řešení.