"Podkultura: sociální, etnická, regionální či ekonomická skupina, která vykazuje specifické vystupování, jímž se liší od ostatních členů společnosti nebo od širší kultury," tak zní definice online slovníku Merriam-Webster.

Výraz "subkultura" je většinou podvědomě spojován s pojmem underground či ilegalita. Okrajové komunity, které pěstují svou rozdílnost oproti většině, vždy existovaly: od 60-tých let 20-tého století až do dneška. Avšak s bezprecedenčním šířením komunikačních prostředků se popírání a vzpoura, odlišnost a alternativita staly od dob hnutí hippies populárními, byly převzaty a využity průmyslem, přeměněny v zábavu.

Francouzský sociolog Michel Maffesoli dodal na konci 80-tých let 20-tého století klasické definici výrazu nový smysl, když ve své knize Čas kmenů : úpadek individualismu v postmoderních společnostech vytvořil výraz "městské kmeny". Dílo poskytuje nový pohled na tento fenomén: i když jev vzniká z individualistických důvodů, přičlenění k městským podkulturním skupinám aktivuje přirozený sklon k znovu navrácení do kmenového zřízení.

Je čím dál tím patrnější, že tolerance skupin s odlišným životním stylem, oblečením, hudebními preferencemi, atd. se přesunula z vyjímky na normu. Tyto skupiny se již nepovažují za okrajové. Ve velkých evropských či amerických městech si punkové, grungové, gotické či emo páry [výraz, který je odvozen od rumunského slova "emotivnost" – nazývá se tak nová mladá generace], romanticky podávají ruce, navštěvují muzea a chodí do divadla a do opery.

Skupina, která svými násilnostmi vyvolává nejméně dojetí je skupina hip-hopperů. A i tady se věci změnily: v našich novinách vyšel článek finského novináře Tommi Laitio "Být Evropanem ze zkušenosti mladých", který vypráví, jak se rap rozšířil ze Spojených států na starý kontinent a jak tu přejal regionální a národní ráz, někdy velmi vzdálený od toho původního. Mladí Turci ho převzali z Německa, kde pracují jejich rodiče. Holanďané, Rakušané a Portugalci ho zpívají v dialektu. A Poláci ho využívají pro patriotické verše. I velké oděvní a botařské značky, média a dokonce i veřejné instituce se často uchylují k dříve protestnímu hip hopu, aby přilákali čím dál tím mladší publikum.

Otázka, zda podkultury mohou být tolerovány většinou nebo jestli mohou ještě představovat symptom mezigeneračního konflitu, se stala zbytečnou. Jejich jedinou nedokonalostí může být – zejména ve východoevropské realitě, kde se dá vzdělávací systém a všeobecný zájem o dospívající a mladistvé shrnout do následujících pár slov "ať si poradí, tak jako jsem si poradil v jeho letech já"- fakt, že odlišný životní styl se z obyčejné alternativy nestává jedinečnou šancí.