Vyberte si jazyk
Istanbul - jaké je to krásné město. A jak špatně se k němu chovají. Tak se alespoň na věc dívá architekt Korhan Gümüs: „Volby vyhraje strana taková nebo maková. Istanbul prohraje v každém případě. Tak je to od počátku republiky.” Ve skutečnosti se to možná táhne ještě déle. Kamkoliv tu člověk kopne, narazí na pozůstatky starého Říma a Byzance: leží tu 2500 let historie, zapomenutých a pohřbených jeden po druhém.
Tak však město osmanských sultánů skončit nemělo. Turkové chtěli zachovat dědictví svých předků a UNESCO zapsalo v roce 1985 město do Seznamu světového kulturního dědictví. Pohled na pás země mezi Marmarským mořem a zátokou Zlatého rohu, kde se při západu slunce v hejnech racků lesknou Modrá mešita a Chrám svaté Sofie, je dodnes pro nejednoho uhrančivý. Dobrá zpráva - ani rackům, ani minaretům zatím nic zlého nehrozí.
Vyškrtnuté z UNESCO?
Zbytku však ano. Staré město by mohlo ztratit svůj status Světového kulturního dědictví a být místo toho klasifikováno jako dědictví ohrožené. Mnozí s tím tiše souhlasí: dobře městu tak. Pro městské funkcionáře jde však o hlasitý políček a skandál, zatímco se mohli chlubit svým letošním titulem (spolu s maďarskou Peští a německým regionem Porůří) Evropského města kultury.
Abychom pochopili, co se tu vlastně stalo, musíme se projít čtvrtěmi Fener a Balat. Nachází ze zde sídlo řeckého ortodoxního patriarchátu a sídlili tu dříve Arméni, Židé i Bulhaři. V těchto magických částech města jsou stále ještě k vidění mnohé tradiční dřevěné domy. UNESCO proto zahájilo program ochrany této zóny, avšak pod záštitou obce Fatih (pod které obě čtvrtě spadají) se nic neděje tak, jak organizace chránící kulturní dědictví plánovala.
Zatímco UNESCO nabídlo své peníze a znalosti, obec se nepokusila ani o sebemenší gesto a naopak dělá všechno pro to, aby snahy ochránců sabotovala. „Snaží se obyvatelům namluvit, že se jedná o tajný projekt řeckého patriarchátu,” vysvětluje advokát Aysegül Kaya. „Říkalo se tu, že Konstantinopolský patriarchát získal podporu UNESCO pro to, aby tu postavil druhý Vatikán, nezávislý náboženský stát.”
Zdá se to absurdní? To jistě, avšak turecký stát bohužel má ve zvyku podněcovat ve svých občanech paranoidní myšlenky. Zástupci UNESCO, kteří přijeli nabídnout své peníze a služby šťastným obyvatelům těchto čtvrtí, tak narazili na zavřená vrata. Posléze se ve vedení obce problémem začala zabývat turecká Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP).
Chalífát korupce
Pod hrozbou vyvlastnění museli obyvatelé prodat své domovy za nízké ceny zprostředkovatelům. K tomuto účelu zřízené úřady pak zahájily svůj program "obnovy", který si libuje především v rypadlech. Zničené domy jsou přestavovány „v osmanském stylu”. Právník Kaya tu žije několik let. „Staré domy údajně nevyhovují bezpečnostním seizmickým normám. To je naprosto absurdní. Zůstávají z nich však jen fasády a ze čtvrti se stal obrovský stavební projekt, kde stovky domů již zcela zmizely. Celá vnitřní zóna pak padá za oběť nepotismu a spekulaci."
Podle Korhana Gümüse se žijící obec přetavuje v osmanský Disneyland. Jelikož projekt UNESCO nemohla mít zcela pod kontrolou, rozhodla se obec raději jej sabotovat. „Byl by to býval inspirující projekt, model průhlednosti a spolupráce s obyvateli čtvrti. Jeho úspěch by však měl dobrý vliv i za hranicemi této zóny - byl by ukázal, že s politikou ‚po turecku‘ je konec. A proto taky neuspěl.” Co to znamená, politika „po turecku”? „Stát rezignuje na možnost odvolávat se na znalosti odborníků a na společenskou inteligenci. Vše řídí technokracie; místo toho, aby povolala architekty a restauratéry, obrací se na stavařské firmy. A výsledek už je takový: korupce a nespravedlnost. Vláda reprezentuje zájmy mocných, zájmy korporací.”
Někteří, jako třeba spisovatel Murat Belge, si myslí, že vládě se podařilo získat to, co chtěla: bianco šek, aby si nacpala kapsy a současně bránila vizi modernity, která je výsledkem západního myšlení 60. a 70. let. I ve vládě je však cítit lehkou paniku: bojí se znemožnění. „V zákulisí vyvíjí Turecko na UNESCO obrovský tlak,” tvrdí Korhan Gümüs. Architekt přesto zůstává optimistou. Jistě, mnoho bitev už prohrál. Avšak „každá porážka nám vždycky o něco lépe ukáže, že bychom též mohli vyhrát.” Obdivuhodná istanbulská trpělivost. A rypadla zatím nezahálejí…
