Dávám Evropě rok! Maximálně dva...". Možná že by právě to mohla být slova postavy v tragikomedii o současné krizi. Pocit znechucení z nesplněných slibů nám ještě zůstává v ústech a zdá se, jako by byl čas na další "pocit".

V době temného středověku, kdy černá smrt kosila Evropany, jsme se nenaučili jen si lépe mýt ruce. Od předků se můžeme také "inspirovat" krizovým managementem.

Francouzský filozof a historik René Girard si všímá, že v dobách krizí (cholera, mor, politická nestabilita), kdy společnost ovládá chaos a padají pravidla, nehledáme příčiny, ale (ne)viníky. Ideálním kandidátem je někdo cizí (nebo alespoň dost "jiný"), kdo v roli obětního beránka opět spojí společnost. Skutečné důvody, argumenty či fakta nehrají až tak podstatnou roli jak to, v co se většina rozhodne věřit.

Mohli Židé za mor? Může euro za krizi? Nebo jsme jen uprostřed chaosu, kdy se nám docela "hodí", že v našich peněženkách pořád spokojeně leží Božena Němcová a tatíček Masaryk?

Může se nám zdát, že v době vědy a faktů je éra mýtu dávno za námi. Není ale právě to, že o něm ani nevíme, největším triumfem mýtu? Ekonom Světové banky Indermit Gill, pracující na evropském ekonomickém modelu, mluví až o pěti mýtech, kterým jsme náchylní věřit.

Mýty o Evropě v úpadku

Mýtus o tom, že Evropa upadá, by mohl býti snadno přijatelný. Podíváme-li se na její vývoj od roku 2 000, zjistíme, že si udržela stabilních 30 procent světové produkce, zatímco třeba U. S. se propadly z 31 na 23 procent.

Dalším oblíbeným ukazatelem analytiků je též HDP, který za posledních dvacet let rostl přibližně dvěma procenty ročně. V Evropě jsme vymysleli něco jako "konvergentní stroj", říká Gill. Chudší státy, které vstupují do unie, posilují svou ekonomickou pozici a díky regionálnímu obchodu dobíhají ty silnější.

Jsou evropské finance nejhorší na světě? A kdo je pak nejlepší? Peníze by měly proudit od bohatých k chudým, alespoň takový by měl být ideální stav podle ekonomů. Ve světě ale pozorujeme přesný opak (neboli čínský syndrom, jak uvádí Gill).

Zdá se nám, že evropské vlády jsou příliš velké. Evropské státy, kde je jádrem modelu sociální péče, stojí vlády o 10 procent HDP víc než kolegy mimo Evropu.

Kabát do deště

Faktem taky je, že v současné době jsou na tom vyspělé evropské země mnohem líp než kdykoliv v historii. Francouzi například pracují o devět let méně než v šedesátých letech, a žijí o šest let déle. Pochopitelně i tato mince má revers. Jak motivovat lidi, aby systém podpory nezneužívali a pomohli jej udržet? Odpověď může být na severu. Skandinávie a její model vlády přináší možné řešení a přinejmenším důkaz toho, že i velké vlády můžou fungovat.

A nakonec je třeba na celý model zapomenout a začít znovu. Není divu, že s takovouto náladou je těžko hledat nadšení pro pokračování. Třeba si ale uvědomíme, že i když venku lije, my máme nepromokavý kabát a někdo nezapomenul ani na deštník.

Hlavním problémem není krize samotná, ale to, co nás k ní přivedlo. Viděli jsme už ve více případech (např. Německo začátkem 2000), že krizi lze překonat a motivovat tak další země (Slovensko). Různorodost Evropy může být právě v tomto ohledu bohatým inventářem zkušeností v boji s krizemi. Nebo si jednoduše vymyslíme vhodný příběh, kterému se rozhodneme věřit a kterým jednoduše odůvodníme tenhle "mor"?