Rus Vadim Sundukov začíná každý pracovní den rituálem: šálkem kávy na pláži. „Pláž, slunce a moře. Co víc si přát?“ ptá se pod slaměným slunečníkem. Pláž, na níž si Sundukov právě vypil svou ranní kávu, leží na úpatí starobylých hradeb Budvy, malebného městečka, které je jedním z nejvýznamnějších černohorských turistických středisek. Slunce tady svítí 300 dní v roce.

Začít takto den nemusí být vůbec špatné. To si určitě řekl i pan Sundukov, když se před pěti lety vydal na dovolenou na Jadran. Rozhodl se zůstat. Spolu se dvěma přáteli z Ruska v Budvě provozuje realitní kancelář.

O klienty nemá nouzi. V posledních letech se na černohorské pobřeží přestěhovalo tolik Rusů, že by se Budva mohla klidně jmenovat Moskvou nad Jadranem. I mimo sezónu odlétají z nedalekého letiště do ruského hlavního města denně tři lety. A na palubě letadel nesedí jen turisté. Mnoho Rusů, převážně příslušníků střední třídy, se na pobřeží Jaderského moře přestěhovalo natrvalo. Poskytují tady služby spoluobčanům, kteří v sezóně berou pobřeží útokem, anebo mají práci, kterou mohou dělat i ze zahraničí.

Cesta za klidnějším životem

Rusové tak svým způsobem udržují staletou tradici. Už v 19. století přicházeli bohatí Rusové za mírnějším klimatem na Krym nebo na pobřeží Středozemního moře. Dnes už to ale není hlavní důvod. Na Jadranu mají klid, který jim v Rusku chybí. Zvlášť v Moskvě už to prý není k žití. První, co Naďu Laptevu zaujalo po příletu do Černé Hory, byl výraz „polako“. „Znamená ,pomalu‘, ale také ,v klidu‘, což jsou slova, která jsem v Moskvě zapomněla. Tam každý pořád někam spěchá.

Loni se pokusila vrátit do Moskvy, ale nezvládala každodenní dopravní zácpy. V Budvě teď řídí jednu ze tří ruských škol.

Podle třicátníka Konstantina Pandipuloviče, který se živí jako programátor, je právě tento shon jedním z rozhodujících faktorů. „V Moskvě je větší zločinnost než v Mexico City a levné jsou tam jen cigarety, vodka a kaviár. Když začnete vydělávat trochu víc peněz, u dveří vám zazvoní KGB.“ Z Moskvy mu chybí jen rychlost tamějšího internetu.

Ve srovnání s Ruskem je Černá Hora normální zemí. Navzdory rozšířené korupci je země na dobré cestě stát se členem Evropské unie. Na seznamu priorit vlády v Podgorici figuruje taky členství v NATO. Ani to nadšení Rusů nijak nekazí. Černá Hora jim totiž nabízí to, co ostatní středozemní státy nemají: kulturu, která má s ruskou hodně společných prvků. Černohorci jsou stejně jako Rusové pravoslavného vyznání a protože jsou to Slované, jejich jazyky se podobají. I státní znaky jsou si nápadně podobné.

Stěžoval si někdo na stěhování Angličanů?

Rusové navíc nepotřebují k návštěvě země víza, což je dost praktické. K tomu přidejme historické vazby. Už od 19. století se Moskva považuje za ochránce Srbů, s nimiž tvořili Černohorci až do roku 2006 jeden stát. Díky ruským investicím do cestovního ruchu pocítila Černá Hora dopady krize méně než zbytek regionu. Pro manažery Gazpromu a dalších energetických gigantů vyrostlo v okolí Budvy v posledních pěti letech množství luxusních bytů.

Nejnovější realitní projekt zabírá celý vrcholek kopce [nad nedalekou obcí Sveti Stefan]: střežená vilová čtvrť nabídne dechberoucí výhled na záliv. Oficiální název zní Carsko Selo, carská ves, ale všichni jej přezdívají „ruská vesnice“.

Zájem Rusů se neomezuje jen na reality. Týká se i dalších odvětví. Před sedmi lety koupil ruský oligarcha Oleg Děripaska podgorickou hliníkárnu, největšího zaměstnavatele v Černé Hoře. Tato továrna tvoří více než polovinu vývozu této malé balkánské země. To přimělo v roce 2010 přední německý think-tank Stiftung Wissenschaft k závěru, že černohorská ekonomika je pevně v ruských rukou.

Ne všichni jsou z tohoto vývoje nadšeni. V posledních letech se v Evropském parlamentu objevila řada otázek kolem silného ruského vlivu v zemi. Rusové nicméně považují tyto kritiky za nemístné. Jeden z prvních obyvatel „ruské vesnice“, podnikatel z Moskvy se rozčiluje: „Slyšeli jste si snad, že by si někdo stěžoval, když se Angličané stěhovali na Costa del Sol a Němci na Mallorku?“